Teoretickým pozadím předkládaných postupů jsou behaviorismus, resp. neobehaviorismus. Lze připustit, že tyto filosofické a posléze i psychologické koncepce jsou kritizovány (výhrady jsou ostatně ke všem filosofickým a psychologickým koncepcím), nicméně postupně budeme nacházet důvody, proč jsme dali přednost právě jim.
Nevýhody behaviorálních teorií spočívají v tom, že se zaměřují převážně na pozorovatelné (zjevné) chování. Méně zjevné formy chování a zejména mentální procesy na pozadí jsou obtížně pozorovatelné a proto jsou behaviorismem opomíjeny (zajímají se o ně spíše kognitivní teorie). Je to ovšem jisté zjednodušení (které koriguje neobehaviorismus). Přesnější bude, že oba přístupy (behaviorální a kognitivní) se zabývají spíše jinými typy problémů lidského chování.
Když hodnotíme přínos psychologie pro oblast vzdělávání a výchovy zjistíme, že v současné literatuře dominují právě dva směry: behaviorální a kognitivní. Behaviorální teorie učení (neboli učení podmiňováním) vysvětlují učení z hlediska pozorovatelných změn v chování. Kognitivní teorie učení se zaměřují na mentální procesy, na nichž je učení založeno.