Sebevědomí žáka a jeho výkon jsou dva vzájemně závislé jevy. Existují reálné předpoklady pro vztah mezi sebevědomím žáka a výběrem, hodnocením a interpretací informací, které přijímá ze svého okolí (učitelé, spolužáci, rodina ap.). Tyto informace jsou součástí širokého hodnocení žáka a nutně vedou k potřebě poznání a porozumění souvislostem mezi vlastním výkonem či chováním a reakcí okolí.
Každý výsledek, ať již úspěšný nebo neúspěšný, je žákem analyzován z hlediska očekávání a vázán k potenciálním příčinám. Papica (1985) uvádí, že poznání souvislostí zajišťuje jedinci kontrolu nad vlastním jednáním a do značné míry i nad reakcemi jeho prostředí.
Důsledkem tohoto poznání je odhalení podmínek, za jakých je žákovo jednání efektivní. Žák si osvojuje smysl pro přiměřenost vzhledem ke svým záměrům, cílům a přáním. Při dosahování stanovených cílů v souladu se svými záměry mluvíme o subjektivní rovině školní úspěšnosti. Když jeho záměry a cíle odpovídají i výchovným a vzdělávacím plánům, potom mluvíme o objektivní rovině školní úspěšnosti. Rozlišení je otázkou hodnotících kritérií.
Vztah mezi těmito dvěma rovinami úspěšnosti není vždy jednoznačný. Učitelé často spojují školní úspěšnost žáka s objektivními kritérii (např. známky), ale důraz na objektivní kritéria školního výkonu v tomto případě automaticky odpírá značnému počtu žáků s limitovanými schopnostmi k učení přístup k subjektivnímu prožívání úspěšnosti. Důsledkem může být podlomená sebedůvěra žáka, nízké sebevědomí, nedostupnost pocitu uspokojení a tím i omezená sebeúcta a sebeakceptace žáka. Zdá se proto, že pro pocit osobního uspokojení jsou subjektivní kritéria úspěšnosti nezanedbatelná.