Pedagogická optimalizace (starý pojem, nevím, jestli se ještě užívá) byla základem pro pojetí školní úspěšnosti. Spočívala ve slaďování výchovně vzdělávacího systému s požadavky společnosti na jedné straně a vývojovými možnostmi daného věku. Školní úspěšnost chápeme jako soulad mezi požadavky kladenými na žáka v oblasti vzdělávání a výchovy, socializace a potřebou osobního růstu. Je zde několik rozporů: a) mezi tím, co žák umí a co se po něm chce, aby uměl b) mezi reálným postavením žáka v kolektivu a žádoucím začleněním c) mezi vnějším hodnocením žáka druhými a sebehodnocením Výchovně vzdělávací kooperace pojem, který vyjadřuje spoluúčast různých složek na výchovně vzdělávacím procesu (rodina, škola, zájmové skupiny apod.) Role učitele ve výchovně vzdělávací kooperaci: a) učitel jako socializací model b) učitel jako motivující faktor c) učitel jako (viz role učitele ve skriptu) Role motivace jako vnitřního zdroje vychází z potřeb. a) kognitivních - potřeba kognitivní stimulace jako zdroj vývojových tendencí od narození až do konce života b) sociálních - potřeba seberealizace, uznání, pozitivity, náklonnosti, prestiže… jako předpokladů pro sociální statut. c) Výkonových - potřeba aspirací a sociálně akceptovaného výkonu - jako základ úspěšnosti Z toho Hrabal odvozuje typologii: a) žáci s potřebou úspěšného výkonu b) žáci s potřebou vyhnout se neúspěchu c) žáci se sociálním zaměřením na výkon - motivem je sociální zaměření d) žáci s egoistickým zaměřením na výkon - motivem je vlastní prospěch e) žáci s pracovním zaměřením na výkon - motivem je učební činnost