Státnicové otázky: Teorie a analýza demokracie - vypracované státnicové otázky
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:88,7 %
- Typ:Státnicové otázky
- Univerzita:Univerzita Karlova v Praze
- Fakulta:Fakulta sociálních věd
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Politologie
- Předmět:Teorie a analýza demokracie
- Autor:quadra
- Ročník:3. ročník
- Rozsah A4:8 strán
- Zobrazeno:843 x
- Stažené:1 x
- Velikost:0,4 MB
- Formát a přípona:Archiv souborů (.rar)
- Jazyk:český
- ID projektu:10477
- Poslední úprava:19.06.2017
1. Typy a modely politických režimů demokracie, autoritářské a totalitní režimy.
Hybridní politické systémy - mezi demokracií a diktaturou (neliberální demokracie, dictablanda a demokratura, delegativní demokracie).
Rozlišovat mezi občanskými a politickými svobodami..
Liberalizace bez demokratizace - dictablanda
Demokratizace bez liberalizace - demokratura (např. Ukrajina) - sice jsou volby, ale jsou zmanipulované, režim si vítězství pohlídá
Pojem hybridní demokracie se začal objevovat po pádu nedemokratických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, ale nalézt ho můžeme i v ostatních částech světa. A to z důvodu, že reálný průběh demokratizace některých nově se transformujících demokratických států, často zpochybňoval klasický západní ideál demokratického vládnutí a občanských hodnot. Jednalo se o časté zastavení vývoje režimů mezi demokratickými a totalitními formami vládnutí. Tím se otvíral prostor pro možnou klasifikaci těchto hybridních režimů. V následující části textu uvedeme několik nejznámějších možných konceptů pojímání této problematiky.
Neliberální demokracie (autorem pojmu Zakaria) a defektní demokracie jedná se o režimy, které se vyznačují použitím některých mechanismů demokratického vládnutí. Například, alespoň potvrzování vládnoucí elity ve svých funkcích pomocí opakujících se voleb - většinou však málo možných alternativ a navíc dochází k jejich manipulaci. Zejména v zemích třetího světa je takto plebiscitně chápána demokracie rozvíjena, ovšem cíleně rezignuje na liberální praxi.Tato „demokracie“ cíleně absentuje prvky jako je respekt k politickým a občanským svobodám, základním právům, jednání na základě principů vlády zákona. Jinak řečeno neliberální demokracie mají sklon absolutizovat suverenitu lidu (Kopeček 2002: 286) - např. Lukašenkovo Bělorusko. Dále v neliberální demokracii dochází ke koncentraci a centralizaci moci do rukou vládnoucí politické elity. Takové režimy mají často tendenci ,,plodit silné vůdce, kteří se domnívají, že mluví jménem lidu“ (Zakaria 1997: 31-32). Demokracie bez liberalismu ovšem může být velmi nebezpečná, nahrává totiž omezování svobody, eskalaci etnických sporů, zneužívání moci atd.
Hybridní politické systémy - mezi demokracií a diktaturou (neliberální demokracie, dictablanda a demokratura, delegativní demokracie).
Rozlišovat mezi občanskými a politickými svobodami..
Liberalizace bez demokratizace - dictablanda
Demokratizace bez liberalizace - demokratura (např. Ukrajina) - sice jsou volby, ale jsou zmanipulované, režim si vítězství pohlídá
Pojem hybridní demokracie se začal objevovat po pádu nedemokratických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, ale nalézt ho můžeme i v ostatních částech světa. A to z důvodu, že reálný průběh demokratizace některých nově se transformujících demokratických států, často zpochybňoval klasický západní ideál demokratického vládnutí a občanských hodnot. Jednalo se o časté zastavení vývoje režimů mezi demokratickými a totalitními formami vládnutí. Tím se otvíral prostor pro možnou klasifikaci těchto hybridních režimů. V následující části textu uvedeme několik nejznámějších možných konceptů pojímání této problematiky.
Neliberální demokracie (autorem pojmu Zakaria) a defektní demokracie jedná se o režimy, které se vyznačují použitím některých mechanismů demokratického vládnutí. Například, alespoň potvrzování vládnoucí elity ve svých funkcích pomocí opakujících se voleb - většinou však málo možných alternativ a navíc dochází k jejich manipulaci. Zejména v zemích třetího světa je takto plebiscitně chápána demokracie rozvíjena, ovšem cíleně rezignuje na liberální praxi.Tato „demokracie“ cíleně absentuje prvky jako je respekt k politickým a občanským svobodám, základním právům, jednání na základě principů vlády zákona. Jinak řečeno neliberální demokracie mají sklon absolutizovat suverenitu lidu (Kopeček 2002: 286) - např. Lukašenkovo Bělorusko. Dále v neliberální demokracii dochází ke koncentraci a centralizaci moci do rukou vládnoucí politické elity. Takové režimy mají často tendenci ,,plodit silné vůdce, kteří se domnívají, že mluví jménem lidu“ (Zakaria 1997: 31-32). Demokracie bez liberalismu ovšem může být velmi nebezpečná, nahrává totiž omezování svobody, eskalaci etnických sporů, zneužívání moci atd.