Předkládaná práce si klade za cíl představit vývoj zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky v rámci myšlenky sjednocené Evropy. Problematika, jež byla nejřive řešene v rámci Maastrichtskou smlouvou zavedené Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, se postupem času a na základě vnějších okolností začala transformovat do jasně definavaného procesu. Nejdříve pouze nepřímou formou usnesení a bilatarálních jednání, na přelomu století pak došlo ke vzniku platformy Společné bezpečnostní a obranné politiky.
Ta stavěla na zákldech dřívějších dohod a smluv, týkajících se obdobné tématiky, až nakonec začala formulovat vlastní směřování. Od počátku stavěla na mezivládním principu a hledání konsenzu. Tyto faktory nicméně s rostoucím počtem participujících členů implicitně obsahovaly možnost zablokování celého procesu. Skutečným posunem bylo přijetí Liabonské smlouvy. Která jednak zahrnula do struktury Evropské unie stávající orgány obranné a bezpečnostní politiky, navíc se do značné míry vypořádala se stávajícími obtížemi. V neposlední řadě významnou měrou přispěla k urychlení a nasměrování budoucího vývoje. Zakončíla tak jednu fázy vývoje této problematiky a zároveň určila další směřování tohoto evropského integračního procesu.