Před rokem 1918 žila převážná část Čechů a Slováků uprostřed mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie. V 19. a na počátku 20. Století směřovala česká politika k federaci Rakouska-Uherska a žádala samostatný stát v rámci monarchie. Čeští politici si zároveň velmi dobře uvědomovali, že vznik autonomního státu si vyžaduje určité předpoklady. Během sto let vybudovali zralou, sociálně vyspělou společnost moderního typu. Zásluhou vzdělání se v českých zemích vytvořila občanská společnost uvědomující si, že člověk zde není jen pro sebe, ale i pro okolí.
Všechna politická snaha o samostatnost však ztroskotala. Dosáhlo se jen „drobečků“ (např. r. 1882 rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na univerzitu českou a německou), které byly důležité, ale nedostačovaly k dosažení samostatnosti.