Zalesňování zemědělských půd u nás není žádnou novinkou. Tento způsob využití půdy má svou historii. S rozvojem společnosti docházelo k neustálým změnám krajiny jako takové. Z počátku byly lesy měněny na zemědělské plochy nebo louky pro dobytek. Lesnatost v českých zemích proto velmi rychle klesala. V 18. století již lesy nezajišťovaly potřebné množství palivového ani stavebního dříví. Proto vznikaly různé zákony, nařízení a vyhlášky, které stanovovaly základní principy hospodaření. Velmi významný byl proto zákon č. 250/1852, který zakazoval přeměnu lesa na jiné kultury bez předchozího povolení. Generální plán o zvelebení lesního, polního a vodního hospodářství byl vypracován v období let 1955 až 1959. Stanovily se tak plány pro výsadbu rychle rostoucích dřevin, především pro papírenský průmysl. Hlavně se však určily hranice zemědělského a lesního půdního fondu. Zalesňování zemědělských i jiným pozemků probíhalo v menší míře i po první světové válce. V Čechách se nelesní pozemky zalesňovaly sadbou a to převážně borovicí, smrkem a modřínem. Z listnatých dřevin se jednalo o akát, břízu, dub, lípu a další.
Celková problematika zalesňování zemědělských půd je velmi obsáhlá. Nejdůležitější je ovšem dopad konkrétní změny hospodaření na okolí. Pro zachování ekologické stability je totiž lepší, obtížně obdělávanou zemědělskou plochu zalesnit, než ji nechat ladem. Zabraňuje se také tomu, aby zemědělská půda zůstala nevyužívána. Souvislost však nacházíme i s vodohospodářskou funkcí lesů. Se snižujícími se úhrny srážek a nedostatečnou sněhovou pokrývkou v zimním období, je zásoba nejen povrchové, ale především podzemní vody velmi kolísavá a v poslední době má pouze klesající tendenci. A i když byl letošní rok na srážky bohatší než ten minulý, voda povrchově odtekla a hladina podzemní vody zůstala nízká. V posledním desetiletí se začaly zalesňovat zemědělské půdy právě kvůli lepšímu hospodaření s vodou. Les totiž umí vodu zadržet a lépe s ní hospodařit než volná plocha.