Skripta: Souhrn ze skript - Filozofie a Teorie výchovy

1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
1.1 Výchova, vzdělávání, edukace
V čr prostoru se používají slova výchovy, vzdělávání, edukace. Co které z nich znamená a jak se od sebe liší?
Liší se vůbec? Všechny slova se vztahují k jednomu - k edukačnímu procesu, česky častěji používané pojmu - výchovně vzdělávací proces.
Čeština totiž odlišuje pojmy výchova a vzdělávání. Termín výchova používá v širším a užším slova smyslu. V zahraničí se používá jedno slovo - edukace, které se naštěstí úspěšně zabydluje i u nás.
Výchova v širším slova smyslu zahrnuje celý výchovně vzdělávací proces a je tak synonymem pro pojem edukace.
Výchova v užším slova smyslu bývá v českém pedagogickém prostředí nejčastěji definován jako proces směřující k rozvoji jedincových potřeb, zájmů, postojů a chování.
Naproti tomu vzdělávání je procesem směřujícím k rozvoji jedincových vědomostí, dovedností a schopností. Čeština tak odděluje od sebe na dvě složky formování jedince.

K zapamatování - V celé studijní opoře budeme používat termín výchova jako synonymum pro edukaci, tedy pro celý výchovně vzdělávací proces, výchovu v širším slova smyslu.

1.2 Definování výchovy
Definování výchovy není vůbec jednoduché. Snad každý má dojem, že chápe, ví, co je výchova. Otázkou je, jak na výchovu pohlíží, co od ní očekává, podle toho ji pak definuje. V následujícím textu je nabídnuto jen několik definic výchovy, protože se k problému vymezení výchovy ještě v dalším textu vrátíme.

1.2.1 Definice výchovy dle předních českých teoretiků
Palouš definuje výchovu následovně: Výchova je záměrné a soustavné působení lidského jedince (vychovatele) na druhého jedince (chovance), které vede ke vzniku relativně trvalých změn v chování a prožívání toho druhého jedince. Palouš tedy vidí výchovu jako záměr a soustřeďuje se na dvě složky, které tvoří osobnost člověka - chování a prožívání.
Trochu jinak vnímá výchovu Pelikán. Výchova je cílevědomým a záměrným vytvářením a ovlivňováním podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností. Toto pojetí výchovy opět vnímá jako záměr, ale zaměřuje se na podmínky výchovného procesu a aktivní přístup jedince.
Autoři ovšem pohlížejí na výchovu jako na záměrný proces. Toto pojetí je pro pedagogiku typické. Je ale výchovy vždy cílevědomým a záměrným procesem? Pokud se na ni podíváme pohledem jiných věd, tak zjistíme, že nikoli.