Nutnost ochrany životního prostředí si v současné době uvědomuje většina obyvatel naší planety. V národních i mezinárodních legislativách je zakotvena nutnost eliminace nepříznivých vlivů, způsobených odpadními látkami ve všech skupenstvích. V rámci komplexní ochrany životního prostředí se nelze orientovat jen na šetrné využívání surovin či recyklaci. Zásadní povinností je také chránit vodní zdroje (Herle, Bareš, 1990). Bez vody není život na Zemi možný, jedná se o surovinu beze sporu vzácnou. Vodní zdroje mají být využívány k pokrytí potřeb společnosti, v prvé řadě ve formě pitné vody pro obyvatelstvo, dále pro užití v zemědělství a průmyslu. Na Zemi existují oblasti s rozlehlými zásobami podzemní vody a četnými toky na svém povrchu, ovšem mnohem častěji nalezneme místa s vážným nedostatkem tohoto zdroje, navíc se zanedbatelnými srážkovými úhrny. Je třeba s ohledem na tyto skutečnosti hospodařit s vodními zdroji maximálně šetrně, uchovávat kvalitu vodních toků, nádrží, podzemních zásobáren vody v takovém stavu, aby jejich využívání bylo umožněno i následujícím generacím. Tato zásada by měla být platná globálně na jakémkoliv místě naší planety.