Název mikroskop pochází z řeckého slova mikros - malý a skopein - pozorovat. První použitelný mikroskop byl vynalezen kolem roku 1590 Holanďany Hansem a Zachariasem Jansennovými. Tento mikroskop využíval vyduté i vypouklé čočky a zvětšoval asi 60x. Anthony van Leeuwenhoek (1632 - 1723) zkonstruoval jednočočkový mikroskop zvětšující asi 270x. Tímto mikroskopem zkoumal nejrůznější vzorky např. květy, listy, kůži, vlasy, sperma i lidskou krev. Jako první viděl a popsal krevní buňky. Do vývoje mikroskopů zasáhli v 17. století i Galileo Galilei, Christian Huygens a britský geolog Robert Hook, který nejenom že popsal mikroskop, ale doložil svou práci řadou vyobrazení získaných při pozorování pomocí mikroskopu. Tím dokázal, že možnosti mikroskopu jsou s výhodou využitelné ve vědeckém výzkumu i v praxi. Mezi nejvýznamnější vynálezce a vědce v oblasti optiky 19. století patří Ernst Abbe (teoretická studie optických principů), Otto Schott (výzkum optického skla), August Kőhler (osvětlení mikroskopů) a Carl Zeiss. Poslední jmenovaný stál i u zahájení výroby mikroskopů v roce 1847.
Jednotlivé části (viz Obr. 1) mikroskopu můžeme rozdělit do dvou skupin, na mechanické části tvořené stativem s podstavcem, který v podstatě tvoří kostru mikroskopu a nese všechny důležité části, stolkem se svorkami na upnutí preparátu, mikrometrickým a makrometrickým šroubem a části optické tvořené okuláry, binokulární hlavicí, objektivy a kondenzorem.
Makrometrický šroub (makrošroub) slouží k hrubému zaostření tak, že přibližujeme nebo vzdalujeme stolek pro uložení preparátu od objektivů. Mikrometrický šroub (mikrošroub) slouží k jemnému doostření.
Okuláry jsou základním optickým prvkem. Slouží ke zvětšení pozorovaného předmětu, obvykle mají zvětšení 10x. V našem případě jde o Huygensovy okuláry. V okuláru je umístěna kruhová clonka udávající zornému poli kruhový tvar a částečně eliminuje sférickou vadu a okulárový mikrometr pro proměřování preparátů.
Binokulární hlavice slouží k rozvodu světelných paprsků do okulárů, které jsou na ní umístěny.