1. Starověk - časové vymezení, významní myslitelé této doby a jejich přínos k poznávání duševních vlastností a poruch. • Epos o panovníku Gilgamešovi (2000 pnl), ale i v Bibli, kolem roku 2200 pnl v Číně zkoušky vládních úředníků • Theofrastos 400 pnl - „Charaktery“ - 30 typů osobností (lhář, mluvka…) • Platón (427-347 pnl) - rovněž otázky individuálních rozdílů, ale i náznaky pozitivní eugeniky. Rozlišuje rozum, duši a touhy, pudy, tyto složky ve stálém konfliktu, choromyslnost-transcendentální oheň, dílo „Ústava“ • Aristoteles (384-322 pnl), „O paměti a vzpomínání“, „O vjemech“, „O spánku a chůzi“, představa o tom, že „duše“ sídlí v srdci… Sokrates, 5-4 pnl • Lidé chybují, protože nedokáží využívat účinně svůj rozum… • Často zaměňují domněnky za skutečnost… • Základy kritického myšlení Hippokrates (430-377 pnl): • Položil základ učení o lokalizaci mozkových funkcí • Kladl důraz na vztah mezi lékařem a pacientem • „Za nejskvělejší považuji u lékaře jeho schopnost kultivovat prognózu; neboť jestliže v přítomnosti choroby dokáží zhodnotit nejen minulost, ale i přítomnost a budoucnost, a definovat přitom prohřešky a chyby, jichž se pacient dopustil, pak lze od pacienta očekávat větší ochotu být obeznámen s okolnostmi nemoci a větší důvěru v takového lékaře.“