Studijní materiál: Kontrakty a kvazikontrakty, pacta (zvláštní část obligačního práva)
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:89,8 %
- Typ:Studijní materiál
- Univerzita:Masarykova univerzita
- Fakulta:Právnická fakulta
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Právo
- Předmět:Římské právo
- Autor:snoopydogg
- Ročník:1. ročník
- Rozsah A4:23 strán
- Zobrazeno:896 x
- Stažené:0 x
- Velikost:0,3 MB
- Formát a přípona:PDF dokument (.pdf)
- Jazyk:český
- ID projektu:12795
- Poslední úprava:15.10.2018
1. Verbální kontrakty
1,1. Stipulace (závazný slib)
je nejdůležitější verbální kontrakt klasické doby. Uzavíral se tím způsobem, že budoucí věřitel a budoucí dlužník si vyměnili navzájem ústně otázku a odpověď,
jejímž předmětem byl obsah smlouvy. Obě strany musely mít právní subjektivitu i způsobilost k právním úkonům. Dlužník byl povinen používat stejná slova jako věřitel. Například na otázku Slibuješ mi dát sto sesterciů? musel odpovídat Slibuji!, nikoli jiným slovem, např. Ano! či Zavazuji se ktomu. Později byla stipulace zpřístupněna i peregrínům, a tato skutečnost způsobila, že bylo upuštěno od původní formálnosti, byla však ponechána struktura dotazu a odpověď jako vyjádření souhlasu ke sjednocení vůlí o určitém obsahu mezi zúčastněnými.
Zpravidla se obsah stipulace písemně zaznamenával v listině {cautio), a to buď jako
a) cautio indiscreta, kde byla zaznamenána kauza stipulace (darování, koupě ap.), nebo
b) cautio discreta, kde se důvod neuváděl.
Stipulace patřila ke kontraktům stricti iuris a jejím předmětem mohlo být plnění certum i incertum. Dále byla abstraktním právním úkonem, takže věřitel nemusel dokazovat důvod vzniku pohledávky. Dlužník se mohl osvobodit jen tehdy, pokud by prokázal neexistenci kauzy; skutečnost, že kauza je nemravná; nebo podvod věřitele.
Použitelnost stipulace omezovala skutečnost, že pomocí ní mohly být založeny jen jednostranné obligace (kde se zavazoval jen slibující) a dále skutečnost, že jednání muselo být uskutečněno uno contextu, za současné přítomnosti stran. Na druhou stranu byla stipulace nejpružnějším typem smlouvy v římském právu, protože byla všeobecná, mohlo jí být použito pro všechny druhy závazků. Pomocí stipulace mohlo být slíbeno jakékoli plnění, jež neodporovalo právu. Proto se stipulace užívala i na obnovu závazku (novatio) nebo ke zřízení ručení, smluvní pokuty a jiných záruk.
Ze stipulace mohl věřitel uplatnit tyto žaloby: legis actio sacramenti in personam a legis actio per condictionem; ve formulovém procesu condictio certae pecuniae, případně condictio certae rei, a actio ex stipulatu.
1,1. Stipulace (závazný slib)
je nejdůležitější verbální kontrakt klasické doby. Uzavíral se tím způsobem, že budoucí věřitel a budoucí dlužník si vyměnili navzájem ústně otázku a odpověď,
jejímž předmětem byl obsah smlouvy. Obě strany musely mít právní subjektivitu i způsobilost k právním úkonům. Dlužník byl povinen používat stejná slova jako věřitel. Například na otázku Slibuješ mi dát sto sesterciů? musel odpovídat Slibuji!, nikoli jiným slovem, např. Ano! či Zavazuji se ktomu. Později byla stipulace zpřístupněna i peregrínům, a tato skutečnost způsobila, že bylo upuštěno od původní formálnosti, byla však ponechána struktura dotazu a odpověď jako vyjádření souhlasu ke sjednocení vůlí o určitém obsahu mezi zúčastněnými.
Zpravidla se obsah stipulace písemně zaznamenával v listině {cautio), a to buď jako
a) cautio indiscreta, kde byla zaznamenána kauza stipulace (darování, koupě ap.), nebo
b) cautio discreta, kde se důvod neuváděl.
Stipulace patřila ke kontraktům stricti iuris a jejím předmětem mohlo být plnění certum i incertum. Dále byla abstraktním právním úkonem, takže věřitel nemusel dokazovat důvod vzniku pohledávky. Dlužník se mohl osvobodit jen tehdy, pokud by prokázal neexistenci kauzy; skutečnost, že kauza je nemravná; nebo podvod věřitele.
Použitelnost stipulace omezovala skutečnost, že pomocí ní mohly být založeny jen jednostranné obligace (kde se zavazoval jen slibující) a dále skutečnost, že jednání muselo být uskutečněno uno contextu, za současné přítomnosti stran. Na druhou stranu byla stipulace nejpružnějším typem smlouvy v římském právu, protože byla všeobecná, mohlo jí být použito pro všechny druhy závazků. Pomocí stipulace mohlo být slíbeno jakékoli plnění, jež neodporovalo právu. Proto se stipulace užívala i na obnovu závazku (novatio) nebo ke zřízení ručení, smluvní pokuty a jiných záruk.
Ze stipulace mohl věřitel uplatnit tyto žaloby: legis actio sacramenti in personam a legis actio per condictionem; ve formulovém procesu condictio certae pecuniae, případně condictio certae rei, a actio ex stipulatu.