Seminární práce: Reflexe knih: Havel, Arendtová, Manent

Moc bezmocných - Václav Havel
Esej Moc bezmocných napsal Václav Havel v 70. letech (přesněji v roce 1978), tedy v době normalizace a jedná se o politicky angažovaný text, který reaguje na události, které se odehrávaly kolem Charty 77. V symbolickém dilematu nejmenovaného zelináře nacházíme strach jakýmkoli způsobem vybočit z řady. Ale nejprve v úvodu Havel parafrázuje dílo Manifest komunistické strany, když strašákem Evropy nenazývá komunismus, ale právě naopak disidentství. Tím se skrytým vtipem vyzývá čtenáře ke čtení mezi řádky a zároveň se je snaží vyburcovat k nějaké činnosti.
Jedním z nejdůležitějších termínů, který se v eseji vyskytuje, je termín post-totalitní. Tento pojem má označovat systém, který je zcela jiný, než do té doby známý totalitní společenský systém. Odlišuje se totiž od diktatury několika charakteristickými rysy jako např. že post-totalitní režim je historicky zakotvené politické hnutí a tím její ideologie flexibilně reaguje na společenské změny. Právě ideologie je hybnou silou post-totalitního systému, protože zasahuje do životních postojů jednotlivce, aniž by o nich konkrétní jednotlivec přemýšlel. Jako např. zelinář, který si do výlohy svého obchodu vystaví plakát s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Ten sice nad plakátem nepřemýšlí v jeho faktickém smyslu, ale bez motivu vystavit jej také není. Heslo vystavil, protože se bojí reakce „nadřízených“, kdyby tak neučinil, anebo možných udavačů. Jeho heslo je tak spíše: „Mám strach, proto raději budu poslušný“. Čili se opět setkáváme s jednáním, které musíme číst mezi řádky. Zelinář vystavuje ceduli, kterou po něm režim chce, přitom má však heslo na ní zcela jiný význam. Pro tento počin autor využil názvu „mimikry“, tedy že se zelinář pouze chrání před predátory.
Havel dále pokračuje v popsání vzniku a charakteru systému na pomezí konzumní společnosti a diktatury. Vidí však jasnou hranici mezi komunismem a diktaturou a to tu, že komunismus nemá jasného jediného vůdce a že důležitou roli představuje výše zmíněná ideologie. V komunismu jsou samozřejmě také vládcové, ale režim nestojí výhradně na nich, ale právě že na systému samotném, takže se stane součástí všedního dne. Občan pak nemá možnost vybrat si jinak, než jak systém velí. Zbavuje člověka jeho identity a individuality. Člověk se časem zvykne na to, že žije život ve společnosti, které sice nevěří, ale akceptuje jí, což ale zase vede k tomu, že morálně upadá a ocitá se v mravní krizi, protože je ochoten žít ve lži.