Rudolf II. patří nepochybně mezi naše nejznámější panovníky. Jeho osoba i události, ke kterým došlo během jeho vlády, poskytly velký zdroj námětů pro četná literární díla. Především o samotné osobě krále a císaře bylo od 16. do 20. století napsáno mnoho úsudků, často velice protikladných. Jedni o římském císaři a českém a uherském králi hovořili jako o neschopném šílenci na trůně, jiní o Rudolfovi psali jako o rozvážném, tichém a pokojném muži, který se zasloužil o rozkvět českých zemí a díky vydání Majestátu také o náboženskou svobodu (alespoň částečnou). Takto viděli Rudolfa II. především čeští evangeličtí spisovatelé první poloviny 17. století. Pavel Stránský1, Pavel Skála ze Zhoře2 i Mikuláš Dačický z Heslova3 hodnotili tohoto příslušníka habsburské dynastie kladně. Pro všechny byla Rudolfova vláda v Čechách dobou míru a především vydání Majestátu na náboženskou svobodu mu zajistilo trvalou památku.