V období keltského osídlení mělo z technického hlediska bezesporu největší význam hutnictví železa, které se teprve v průběhu laténského období rozvinulo natolik, že tuto epochu lze nazývat dobou železnou. Ve středním laténském období byly malé hutě. Zato v mladé laténské fázi už byly zakládány celé hutnické dílny s několika redukčními pecemi a vyhřívačkami. Tyto hutě vesměs pracovaly v otevřených osadách, jen v menším měřítku se železo hutnilo přímo v tehdejších oppidech. Mladolaténské železářské pece měly svéráznou konstrukci, která byla zřejmě dílem východních nebo severovýchodních keltských hutníků. Východokeltská redukční pec měla nadzemní šachtu z víceméně žáruvzdorné hlíny, na jejímž úpatí nebyl umístěn otvor pro vsazení hliněné diznové cihly, do níž se zasouvalo ústí dmýchacího měchu. Zhruba polovina výšky pece byla vyhloubena do země. Tento kotlovitý tvar sloužil jako recipient strusky, neboť pece tohoto typu nebyly opatřeny výpustí.