Referát: Židovské dějiny

Židovské dějiny začínají již v období starověku především na území starověkého Izraele, který se nalézal na průsečíku starověkých kultur – egyptské, mezopotámské, foinické a dalších. Hranici Izraele tvořilo na západě Středozemní moře, východní hranice byla pohyblivá a závisela na rozloze obdělávané půdy, přecházející v poušť. Na severu tvořilo hranici město Dan a pohoří Hermon, jih zabírala poušť Negev s městem Beer Ševon. Před příchodem Izraelitů představovali hlavní obyvatelstvo semitští Kenanejci (od r.2000 př.n.l.), celé území se nazývalo Kenaán. Kolem r. 1250 př.n.l. sem pronikly izraelské kmeny. Hlavním písemným pramenem o nich se stala Bible (Písmo), která tyto kmeny nazývá také hebrejskými. O jejich osudech informují nejstarší biblické texty „Pět knih Mojžíšových“ (hebrejsky Tora). Za zakladatele židovského náboženství – judaismu je považován Mojžíš (hebrejsky Moše). Bible vypráví, že Mojžíš se narodil v Egyptě jako dítě rodičů, kteří pocházeli z rodu Jákobova potomka Leviho. Mojžíšovo jméno je staroegyptského původu a znamená „narozený, zrozený syn“. Poté, co Mojžíš zabil Egypťana, utiskujícího izraelské otroky, musel uprchnout ze země. Útočiště našel na území starověkého Midjanu. Zde se mu podle biblické zvěsti zjevil v hořícím keři Bůh-Hospodin, který pověřil Mojžíše, aby vyvedl Izraelce z Egypta a vedl je do Kenaánu označeného jako Země zaslíbená. Během čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách vyryté své učení (Tóru).