Národní divadlo v Praze patří vedle České filharmonie a Národní galerie
k nejvýznamnějším českým kulturním institucím s bohatou uměleckou tradicí, kterou vytvářely a udržovaly přední osobnosti české společnosti. Tato tradice pomohla uchovat a rozvíjet to nejdůležitější – český jazyk a české hudební a dramatické cítění a myšlení.
Myšlenka na samostatné české divadlo v Praze žila od konce 18. století. Konkrétní podoby nabyla roku 1845. Tehdy se z podnětu Josefa Kajetána Tyla a Františka Ladislava Riegra obrátilo 140 pražských měšťanů na stavovský výbor s žádostí, aby jim propůjčil divadelní privilegium a prodal jim místo ke stavění. Ti žádosti vyhověli, ale požadavek, aby byla jednotně přiznána každoroční státní dotace 5000 zlatých, byl odmítnut.