Konstituce se nazývá „pastorální“, protože opřena o naukové zásady chce vyjádřit poměr církve k dnešnímu světu a člověku. Proto ani v první části nechybí záměr pastorální, ani v druhé části záměr naukový.
V první části rozvíjí církev svou nauku o člověku, o světě, v němž je zařazen, a o svém poměru k člověku a ke světu. V druhé části pak podrobněji uvažuje o různých stránkách dnešního života a lidské společnosti, a to zejména o těch otázkách a problémech, které se v té souvislosti zdají být v dnešní době zvláště naléhavě. Z toho vyplývá, že látka, zkoumání v této druhé části ve světle naukových zásad, obsahuje nejen stále, ale i proměnlivé složky.
Konstituce má být tedy vykládána podle obecných pravidel teologického výkladu, ovšem s přihlédnutím, zvláště v její druhé části, k měnícím se okolnostem, s nimiž věci, o nichž se zde pojednává, jsou svou povahou spojeny.))