SVĚDOMÍ Mravní přikázání jako objektivní normy mravnosti, lze chápat jako ukazatele cesty, které ukazují poutníkovi směr jak dosáhnout cíle. Tyto ukazatele sami o sobě, ale nestačí. Potřebuje význam, který rozumí značkám, a z nich vybere tu nejvýznamnější a který mu pomáhá tam, kde žádné ukazatele nejsou. Potřebuje také poznání cíle, kterého má dosáhnout. Tento význam má svědomí. Je to mravní schopnost, která člověku subjektivně říká, co je dobré a co zlé a která mu hovoří o jeho mravní povinnosti.
Téma svědomí si v dnešní době získává stále větší pozornost. Ve skutečnosti je svědomí nenahraditelná hráz proti libovůli. Jeho potlačení je předpoklad pro totalitu. V této souvislosti hovoří koncil o důstojnosti mravního svědomí a o vysokém významu svobody (GS 16n). „Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste počet těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědné svobody, ne z donucení, ale z uvědomění povinnosti“