1. Princip a funkční charakteristika stavebního spoření
Jako „stavební spoření“ lze označit činnost, kdy prostřednictvím poskytovatele (zpravidla právnické osoby) dochází ke kumulaci volných finančních prostředků, které mohou být následně přerozdělovány prostřednictvím úvěrů a půjček sloužících k řešení nebo zlepšení potřeby bydlení jeho účastníků. Práva a povinnosti mezi vkladateli finančních prostředků (střadateli), příjemci půjček a zprostředkovateli stavebního spoření jsou stanoveny smluvně. Poskytovatelem stavebního spoření jsou specializované bankovní ústavy, které se nazývají stavební spořitelny. Práva, povinnosti a právní postavení stavebních spořitelen jsou většinou upraveny samostatným zákonem. Činnost stavebních spořitelen spočívá v příjímání vkladů od střadatelů, zprostředkování a výplata státní podpory a poskytování úvěrů a půjček na pokrytí investic souvisejících s potřebou bydlení. Každá stavební spořitelna si může v rámci zákona o stavebním spoření stanovit pravidla a tarify stavebního spoření, které se jsou uvedeny v závazném předpisu schvalovaném příslušným státním orgánem (např. ministerstvem financí nebo státním úřadem pro dohled nad finančními institucemi). Tento předpis se nazývá Všeobecné obchodní podmínky. Všeobecné obchodní podmínky obsahují nabízené druhy stavebního spoření, podmínky uzavírání smluv, postup při vyřizování smluv, úročení vkladů a úvěrů, strukturu stavebního spoření, předpoklady a postup při poskytování úvěru, řízení při navracení vkladu vypovězených smluv, postup při vyřizování smluv v případě zániku stavební spořitelny atp. Do systému stavebního spoření účastník vstupuje uzavřením smlouvy o stavebním spoření. Uzavřením smlouvy se účastník zavazuje přispívat do systému pravidelnými nebo mimořádnými úložkami. Jedná se o účelové spoření, kdy po splnění podmínek stanovených speciálním zákonem a stavební spořitelnou vznikne střadateli nárok na poskytnutí výhodného úvěru ze stavebního spoření. Principiálně tedy lze hovořit o kolektivním systému financování.