Semestrální práce: Úrok a lichva

1. Ve kterém období se poprvé setkáváme s lichvou?
Lichva byla mezi lidmi od středověku. I takoví myslitelé jako byl Aristoteles se s ní setkávali v každodenním životě a zabývali se jí jako jednou z filozocikcých otázek. U nás se začalo o lichvě mluvit nejvíce ve středověku, kdy proti ní začala brojit církev.
Ve středověké Evropě církev zakazovala půjčování peněz za úplatek. Tato skutečnost podnítila vznik lichvy a lichvářů, neboť se této činnosti mohli věnovat hlavně židovští obchodníci. Tyto činnost byla z ekonomických důvodů nezbytná, ale církev ji považovala za neslučitelnou s duchem křesťanství. Z tohoto důvodu Židé jako nekřesťané byli určení k lichvě. Lichva byla jediná činnost, kterou směli provozovat i mezi křesťanským obyvatelstvem. Ve středověku patřili Židé k významným věřitelům panovníků a finančně kryli akce, nezbytné pro výkon panovnické moci.


2. Proč byla lichva považována za nemorální?
V této kapitole se zkusíme osvětlit otázku, proč lichvu lidé považovali za nemorální a odsuzovali ji. Zabrousíme také do historie, abychom získali povědomí o jejím vývoji a udělali si představu o tom, jaká malá hranice odděluje lichvu a úrok.
2.1 Aristoteles a lichva
Starořecké filozofy znepokojovaly peněžní vztahy mezi lidmi, které rozleptávaly tradiční naturální zemědělskou ekonomiku. Uvědomovali si, že peněžní směna je důležitá pro ekonomickou prosperitu, ale na druhé straně se obávali demoralizujícího vlivu peněz na člověka a na mezilidské vztahy. Proto se snažili odhalit podstatu peněz a jejich smysl pro společnost. Nejzralejší úvahy o penězích nalezneme u Aristotela, který se pokoušel odlišit přirozené používání peněz od jejich nepřirozeného používání – lichvy.
Aristoteles považoval lichvu za vrchol nepřirozeného a morálně odsouzeníhodného používání peněz. Aristoteles vycházel z toho, že peníze jsou sterilní – jsou jen oběživem sloužícím směně, a ve směně se nemohou zvětšovat, protože směna je ekvivalentní (směňují se stejné hodnoty). Jak by tedy mohl dlužník vrátit větší peněžní obnos, než jaký si vypůjčil? Pokud věřitel požaduje za peněžní půjčku úrok, pak nutně připravuje dlužníka o část jeho majetku, což jej ochuzuje a nakonec může zničit. Proto je lichva tolik nepřirozená a nemorální a proto by ji zákon měl zakázat a lichváře trestat, domníval se Aristoteles.
V pohledu na lichvu se však Aristoteles mýlil, a dnes víme proč. Nedokázal rozlišit peníze a kapitál. Dlužník si mnohdy nepůjčuje peníze proto, aby je používal ve směně jako oběživo, ale proto, aby je investoval – nepůjčuje si oběživo, ale kapitál. A kapitál není sterilní, ale produktivní. Proto může dlužník vrátit půjčku i s úrokem.
V době kdy žil Aristoteles ekonomika byla tvořena malými zemědělci a řemeslníky, v jejichž výrobě nehrál kapitál významnou roli, a tak se zdálo, že jedinými výrobními faktory jsou práce a půda. Peněžní půjčky v té době skutečně byly většinou spotřebními půjčkami nežli půjčkami kapitálu. Když byla malá úroda, museli si farmáři půjčovat, aby mohli žít, ne aby mohli investovat. Když vypůjčené peníze spotřebovali, nebyli je ovšem schopni vrátit, a pak často přicházeli o svá hospodářství. Není divu, že v takovém světě považovali filosofové lichvu za společenské zlo. Peněžní půjčky pokládali za nástroj redistribuce bohatství, kdy věřitelé zneužívali něčí nouze k vlastnímu obohacení.