Seminární práce: Hrozba jménem šikana

CO JE VLASTNĚ ŠIKANA A JAKÝ JE JEJÍ PŮVOD

Slovo šikana pochází z francouzského slova "chicane", což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, atd. Obyčejně se tím myslí opakované ubližování. Trýzněná obět' trpí často celé měsíce, nebo dokonce i celá léta. Když však jde o zvlášť kruté ublížení, označíme za šikanu i jednotlivou událost, která se zatím neopakovala. Zásadně však mluvíme o šikaně pouze tehdy, když je obět' z nějakého důvodu bezbranná, bud' pro fyzickou slabost či neobratnost, pro svou izolovanost v kolektivu, pro své psychické zvláštnosti, nebo proto, že agresoři útočí ve skupině. Jde tedy o asymetrickou agresi.

Pozn.: Pojem šikana zavedl pražský psychiatr - Petr Příhoda, který jako první u nás před listopadem 1989 veřejně promluvil o tom, o čem mnozí věděli, ale mlčeli, protože to bylo tabu (v socialistické armádě se existence něčeho takového nesměla přiznat) a zpočátku byla chápána jako akce poměrně velké skupiny, která ztratila "sebekontrolu" a vrhá se na jedince, který ji vyrušil z její činnosti. Tento zvláštní a nepříliš častý jev je velmi zajímavý z hlediska sociální psychologie.

Šikana ve škole je jistě stejně stará jako škola sama. Děti by nebyly dětmi, kdyby silnější neubližovali slabším. Zlomyslnost a krutost jsou odvěké lidské nectnosti. Nás ovšem především zajímá, zda a jak šikany přibývalo (opačný směr vývoje, ubývání, nikoho ani nenapadne předpokládat) v posledních několika desetiletích, kdy existuje přibližně stejný školský systém. Šikana ve škole nemusí probíhat jen mezi žáky, lze zde dokonce mluvit i o šikanování učitele ze strany žáků, kteří dovedou pedagogovi málo energickému, v jednání
s lidmi neobratnému nebo nesympatickému (třeba pro jeho náročnost a přísnost) vytvořit nesnesitelnou situaci, znemožnit ho před kolegy nebo rodiči.
Pro přesnou odpověď by musely být k dispozici srovnatelné číselné údaje z minulosti a současnosti, které samozřejmě získat nemůžeme. Máme jen dohady a odhady. Když se zeptáme starších lidí, velká většina nic takového nepamatuje. Silní samozřejmě ubližovali slabým vždycky, ale ve škole byla rozhodně mnohem přísnější kázeň. Děti si nemohly vůči učitelům dovolit ani zlomek toho, co dnes. Navíc ve školních budovách bývalo patrně i méně prostoru, kde bylo možno uniknout dohledu pedagogů, tedy i méně příležitostí k šikaně. Ve starých internátních školách britského impéria bývala šikana častá a tuhá. Mladší chlapci tam bývali podřízeni starším, museli jim posluhovat a bývali ponižováni, biti i jinak trýzněni. Bylo zde patrně něco podobného jako v naší dnešní armádě - bažanti a mazáci.
V posledních desetiletích agresivita mládeže celkově stoupá, jak víme např. ze statistik násilných trestných činů. Lze rozumně předpokládat, že šikany přibývá stejně jako jiné agrese. Odpovídá to také zkušenostem starých pedagogů, kteří si jsou značným vzestupem obojího jisti. Někteří z nich upozorňují také na nový jev, který je překvapuje - krutost bez prožitku vzteku, či nenávisti i bez sadistického uspokojení, tzv. nemotivované násilí. Chlapec například kopne do břicha dívku, kterou skoro ani nezná a nic proti ní nemá, jen tak... Podle jednoho amerického výzkumu udalo 25 % dětí strach ze šikany jako jednu ze svých nejvážnějších obav souvisejících se školou.
V sedmdesátých letech vykonal velkou vědeckou práci Dan Olweus, který však už šikanu definoval jako opakovanou agresi jedince nebo skupiny agresorů (většinou malé) proti jedinci, nebo malé skupině obětí.