Narození dítěte s Downovým syndromem je realita, která se vyskytuje nezávisle na vůli a skutcích rodičů. Od vyspělé kulturní společnosti se přepokládá, že jedince s postižením začlení do společnosti a vytvoří takové společenské prostředí, které jim zajistí možnost vzdělání a rehabilitace a nedonutí je žít v ústavech nebo úplně izolovaně. U osob s Downovým syndromem je charakteristickým rysem snížená inteligence a také jejich fyziognomické zvláštnosti, které tyto osoby činí odlišné od ostatní populace. Jestliže jsou tyto osoby vzdělávány a vychovávány příhodným způsobem, jsou u nich rozvíjeny jejich schopnosti a možnosti jejich přiměřeného společenského a pracovního uplatnění. Toto téma nebylo však vybráno náhodou, neboť žijeme v moderním a pokročilém světě, kde přicházíme často do styku s postiženými osobami, ať již jsou to děti nebo dospělé osoby. O integraci se v posledních letech mluví čím dál častěji. Zajímalo nás, jak to tedy ve skutečnosti je s integrací osob s Downovým syndromem. Záměrně jsme vybrali osoby s tímto postižením, neboť právě ony nám přijdou z mentálně postižených jedinců nejlépe integrováni. Je nám však známo, že ne každý má odvahu k integraci těchto osob a v jejich společnosti nechce pobývat, protože neví, jak se k nim má chovat. Právě proto se domníváme, že co nejrannější integrace by prospěla nejen osobám s tímto postižením, ale také intaktní části populace.