Když se autorům otevřela na začátku devadesátých let dvacátého století možnost psát svobodně o nejrůznějších tématech, objevilo se na trhu postupně narůstající množství publikací o alternativních možnostech výchovy a vzdělávání. Tato produkce odrážela zájmy a potřeby té doby, počínající změny v oblasti výchovy a vzdělávání a první kroky k transformaci školy.
Označení alternativní školy se ujalo a bylo běžně používáno nejen pro nejčastěji popisovanou pětici reformních koncepcí waldorfské, montessoriovské, daltonské, freinetovské a jenské školy, ale i pro všechny ostatní školy běžného typu, které se ve své pedagogické činnosti něčím odlišovaly od běžných škol standardních. Zvýšený zájem české pedagogické veřejnosti o nové přístupy k výchově a vyučování byl doprovázen polemikou odborníků, kteří se snažili usměrnit používání názvu alternativní tak, aby odpovídalo historickému vývoji pedagogiky.