1. Reformní pedagogika, edukační metody ve školách pokusných a reformní (1900 - 1939)
Začátek 20. stol. s těžištěm ve 20. - 30. letech. Reformní pedagogika jako celosvětový jev. 1. progresivismus - v angl. zemích 2. aktivismus - Itálie 3. reformismus - v něm. mluvících zemích 4. nová výchova - ve frankofonních zemích, hnutí „Nové školy „
Historie: mírová úsilí ve společnosti požadavek změnit školu, ale také životní styl snaha nabídnout světu lepší školu a společnost pedocentrismus jako zákl. orientace výchovy změny byly zaměřeny pouze na základní školu výchozí idea : Volná škola ( J. J. Rousseau ) Princip globalismu ( jev jako celek ) , proti atomizaci učiva Princip individualizace - každý jedinec má jiný přístup, jiné potřeby a možnosti Princip diferenciace - kvalitativní a kvantitativní ( jednotná škola byla diferencována vnitřně na skupiny A, B, C, D ) Princip samostatnosti a aktivity Princip činné a pracovní výchovy - projektová metoda, problémové vyučování Problém, který budeme řešit vlastním přičiněním i mimo prostory školy = životné, celostné učení; vědomosti použijeme v praxi.
Reformní pedagogika: je zdrojem alternativního myšlení u nás vznikla ve 20. - 30. letech v celém světě u nás se vyvíjely alternativní školy jinak než v ostatních zemích
Volná škola ( J. J. Rousseau ) : výchova přirozených následků, dítě se do ničeho nenutí, svobodná a přirozená výchova Pedocentrismus → dělat jen to, co dítě chce.
Některé výtky tradiční škole: 1. nerespektování zvláštnosti osobnosti dítěte 2. zaměření na aktuální výkon 3. soustředění se na chybu 4. nevhodné předávání informací ( přednášením učiva, frontální vyučování ) 5. málo aktivního podílu dětí na vyučování a práci školy 6. preferování vědomostí a faktů před city, prožitky a pohybovými dovednostmi 7. centrem školy je učitel, učivo, nikoliv žák 8. vyloučení vzájemné spolupráce žáků 9. málo ohledů k potřebám žáka 10. autoritativní, mocenský postoj učitele