Seminární práce: Můj typ osobnosti - Psychologie osobnosti
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:81,6 %
- Typ:Seminární práce
- Univerzita:Masarykova univerzita
- Fakulta:Pedagogická fakulta
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Psychológia
- Předmět:Psychologie osobnosti
- Autor:josef.trousil
- Rozsah A4:9 strán
- Zobrazeno:1 989 x
- Stažené:4 x
- Velikost:0,1 MB
- Formát a přípona:MS Office Word (.doc)
- Jazyk:český
- ID projektu:3326
- Poslední úprava:09.05.2014
Osobnost vytvářejí myšlenky, emoce a chování, což dohromady vymezuje typ naší osobnosti a ovlivňuje naše vztahy s ostatními. Zkoumání osobnosti je nejstarší oblastí psychologie: již v roce 400 před Kristem rozeznával Hippokrates čtyři hlavní osobnostní typy - melancholický, cholerický, sangvinický a flegmatický.
Přibližně o 100 let později Theophrastus, Aristotelův nástupce, předpokládal existenci třiceti typů osobnosti, každý s odlišným charakteristickým názvem (lhář, lichotník, apod.).
V uplynulých sto letech navrhli psychologové mnoho definic osobnosti. Mohli bychom je rozmístit na osu spojující zcela opačné názory:
(1) Teoretici „já“ vnímají osobnost jako něco, co skutečně existuje a co má skutečné účinky.
(2) Behavioristé oproti tomu pokládají osobnost za pouhou odvozeninu z chování, jež je samo jediným přímo pozorovatelným a měřitelným jevem.
Allport (1937) zdůrazňoval, že „osobnost je něco a dělá něco“. Naopak Sullivan (1953) pokládal osobnost za pouhý vzorec „opakovaně se vyskytujících interpersonálních situací“ a Cattell (1950) ji pokládal za tu stránku jedince, která umožňuje předpovídat chování. Někteří autoři byli méně určití či méně ochotní nabídnout nějakou zásadní definici; rozhodnutí, jaká definice je nejpřijatelnější, ponechali na každém jednotlivém pozorovateli (Hall, Lindzey, 1978).
Přibližně o 100 let později Theophrastus, Aristotelův nástupce, předpokládal existenci třiceti typů osobnosti, každý s odlišným charakteristickým názvem (lhář, lichotník, apod.).
V uplynulých sto letech navrhli psychologové mnoho definic osobnosti. Mohli bychom je rozmístit na osu spojující zcela opačné názory:
(1) Teoretici „já“ vnímají osobnost jako něco, co skutečně existuje a co má skutečné účinky.
(2) Behavioristé oproti tomu pokládají osobnost za pouhou odvozeninu z chování, jež je samo jediným přímo pozorovatelným a měřitelným jevem.
Allport (1937) zdůrazňoval, že „osobnost je něco a dělá něco“. Naopak Sullivan (1953) pokládal osobnost za pouhý vzorec „opakovaně se vyskytujících interpersonálních situací“ a Cattell (1950) ji pokládal za tu stránku jedince, která umožňuje předpovídat chování. Někteří autoři byli méně určití či méně ochotní nabídnout nějakou zásadní definici; rozhodnutí, jaká definice je nejpřijatelnější, ponechali na každém jednotlivém pozorovateli (Hall, Lindzey, 1978).