Studijní materiál: Vybraná rozhodnutí Evropského soudního dvora

Charakter práva ES

N. V. Algemene Transport‑en Expeditie Onderneming Van Gend en Loos v. Netherlands Fiscal Administration; případ 26/62; rozhodnutí o předběžné otázce z 5. února 1963; [1963] ECR 1

Skutkový stav
Tím, že nizozemská vláda převedla formaldehyd z jedné tarifní třídy do druhé, fakticky zvýšila clo. Van Gend en Loos ‑ dovozce formaldehydu ‑ tvrdil, že takové převedení odporuje článku 12 Smlouvy. Holandský soud, který případ projednával, požádal o rozhodnutí o předběžné otázce: za prvé, zda jednotlivec se může před národním soudem dovolávat článku 12, za druhé, zda převedení do jiné tarifní třídy bylo porušením článku 12.
Belgická vláda ve svém podání uvedla, že k převedení došlo v důsledku protokolu v rámci Beneluxu, který by měl mít před Smlouvou EHS přednost. Výklad Smlouvy EHS by tudíž byl irelevantní a pravomoc Soudu by dána nebyla.

Soud rozhodl:
I ‑ Proces
Pokud jde o procesní správnost toho, že Tariefcommissie, soud či tribunál ve smyslu článku 177, se podle článku 177 Smlouvy EHS obrátila na Soud, nebyly vneseny námitky. Dále: k tomu, aby se Soud touto věcí zabýval z vlastní iniciativy, není důvodu.
II ‑ První otázka
Nizozemská a belgická vláda zpochybňují jurisdikci Soudu s odůvodněním, že žádost o rozhodnutí se netýká výkladu, nýbrž aplikace Smlouvy v souvislosti s nizozemským ústavním právem a zejména že Soud nemá pravomoc rozhodovat, i kdyby k tomu měl příležitost, zda Smlouva EHS má přednost před nizozemským zákonodárstvím nebo před jinou úmluvou, jejíž stranou se Nizozemsko stalo a jež se stala součástí holandského vnitrostátního práva. Řešení takového problému, tvrdí se, spadá do výlučné pravomoci národních soudů a může se stát předmětem podání podle ustanovení, zakotvených v článcích 169 a 170 Smlouvy.
Nicméně v tomto případě není Soud žádán, aby vynesl rozhodnutí o aplikaci Smlouvy podle zásad národního práva Nizozemska, což zůstává věcí národních soudů, ale ‑ v souladu s bodem (a) prvního odstavce článku 177 Smlouvy ‑ aby pouze vyložil dosah článku 12 této Smlouvy v kontextu práva Společenství a co do jeho důsledků pro jednotlivé osoby. Tento argument proto nemá právní základ.
Belgická vláda dále tvrdí, že Soud nemá pravomoc rozhodovat z toho důvodu, že žádná odpověď, kterou by Soud na otázku Tariefcommissie mohl dát, by neměla vliv na výsledek řízení před tím soudem probíhajícím.
Aby však soud v tomto případu pravomoc měl, je nutné pouze to, aby se položená otázka jasně týkala výkladu Smlouvy. Úvahy, které mohly národní soud či tribunál k volbě otázky vést, stejně jako význam, který v kontextu případu, jenž před sebou má, takovým otázkám přikládá, jsou z přezkumu Soudním dvorem vyloučeny.
Ze znění předložených otázek se podává, že se týkají výkladu Smlouvy. Soud má tudíž pravomoc na ně odpovědět.