Státnicové otázky: Teorie práva - tématické okruhy k první státní souborné zkoušce po 3. semestru
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:92,3 %
- Typ:Státnicové otázky
- Univerzita:Západočeská univerzita v Plzni
- Fakulta:Fakulta právnická
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Právo
- Předmět:Teorie práva
- Autor:redsun
- Ročník:2. ročník
- Rozsah A4:166 strán
- Zobrazeno:1 762 x
- Stažené:2 x
- Velikost:1,0 MB
- Formát a přípona:MS Office Word (.doc)
- Jazyk:český
- ID projektu:3606
- Poslední úprava:09.06.2014
1. Právní věda
(předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy)
1.1. Právní věda
Vymezení předmětu právní vědy záleží na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická).
Předmětem právní vědy jsou:
právní jevy - právo jako normativní systém.
- právní vztahy.
- subjektivní práva.
- subjektivní povinnosti.
ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti.
- tvorba práva.
- společenské působení práva.
- chování člověka podle práva nebo proti právu.
- právní jazyk.
- právní informatika.
Stát není většinou považován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní, resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy překrývají.
1.2. Historie právní vědy
Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o státu a právu se najdou již v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela. V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva.
Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše Akvinského.
Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. Ti se stalo počátkem 11. stol. na renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova).
Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel).
K plné institucionální organizaci právní vědy dochází až na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé kodifikace, vznikají různé právní školy a směry).
(předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy)
1.1. Právní věda
Vymezení předmětu právní vědy záleží na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická).
Předmětem právní vědy jsou:
právní jevy - právo jako normativní systém.
- právní vztahy.
- subjektivní práva.
- subjektivní povinnosti.
ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti.
- tvorba práva.
- společenské působení práva.
- chování člověka podle práva nebo proti právu.
- právní jazyk.
- právní informatika.
Stát není většinou považován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní, resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy překrývají.
1.2. Historie právní vědy
Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o státu a právu se najdou již v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela. V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva.
Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše Akvinského.
Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. Ti se stalo počátkem 11. stol. na renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova).
Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel).
K plné institucionální organizaci právní vědy dochází až na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé kodifikace, vznikají různé právní školy a směry).