Kořeny silových cvičení a cviční s břemeny, které sloužily k rozvoji tělesné kondice a svalové síly, sahají velmi daleko zpátky. Z jejich prapůvodních forem se v moderní době specifikovala ostře ohraničená odvětví jako vzpírání, silový trojboj, posilování pro jednotlivé druhy sportů, kondiční posilování, rehabilitační cvičení a kulturistika. Malby, mozaiky, reliéfy a zápisky dosvědčují, že už ve starověku, především v Egyptě, Iráku, Číně a Řecku dávali muži s oblibou na obdiv svou sílu. Základy má kulturistika svým způsobem už ve starém Řecku a Římě, kde byl kladen velký důraz na fyzický rozvoj a kondici. Zejména v Řecku se vznikem olympijských her se setkáváme se snahou o silový a svalový rozvoj. Olympijští vítězové se stávají do konce života váženými osobami a především získávají za vítězství velké finanční obnosy. Aby měli sportovci větší naději na vítězství, podřizovali přípravě všechen svůj volný čas a nemohli se proto věnovat jinému povolání. Na základě těchto faktů můžeme od 4. století př. n. l. hovořit o profesionalismu. Byly vynalezeny zvláštní metody, které směřovaly k jedinému cíli - získání obrovské síly a hmotnosti. Výcvik atletů byl řízen trenéry z povolání, kteří spolupracovali s lékaři. Metodika a technika dosáhla takové úrovně, že ji lze označovat za vědeckou. Cvičení se skládalo ze vzpírání (užívaly se kameny a různá břemena, hody kameny do dálky, boxeři používali na nácvik úderů pytle s obilím nebo pískem). V Římě, jehož kultura byla řeckou silně ovlivněna, nalézáme již písemné záznamy. Seneca na počátku našeho letopočtu doporučuje ve svém spise Ad Lucilium Epistulae Morales cvičit s břemeny. Za předchůdce dnešních kulturistů můžeme v Římě považovat gladiátory, kteří byli dokonale trénováni a živeni za účelem pokoření soupeře a záchrany vlastního život.