Vypracované otázky: Makroekonomie II - vypracované otázky

1) Spotřební výdaje podle Keynese, podle teorie životního cyklu a podle teorie permanentního důchodu. Teorie investic (optimální množství kapitálu).

Spotřební výdaje domácností za trvalé i netrvalé statky a služby se podílí z velké části na HDP (až 70%). Keynesova spotřební funkce C = Ca + c*YD, kdy platí, že YD = Y - TA + TR a zároveň YD = C+S. Mezní sklon se spotřebě (c) má hodnotu od 0 do 1, průměrný sklon ke spotřebě s růstem YD klesá z důvodu existence Ca. Ca probíhá vždy, i když by byla financována na dluh a je tedy fixní (nezávislá na YD). Kolik uspoříme, záleží na osobních preferencích (skrblík x marnotratník). Samotné C mohou mít v grafickém vyjádření tvar přímky, nebo mohou být s rostoucím důchodem klesající (naše potřeby jsou uspokojeny, tak více šetříme). Svou roli hrají i očekávání (válka, ekonomická krize…)
Teorie životního cyklu předpokládá, že lidé chtějí mít přibližně stejnou úroveň C. V mládí si půjčují, v produktivním věku spoří na stáří, ve stáří čerpají z úspor. Konkrétně mám bohatství W, předpokládám, že budu ještě žít L let, z toho P let budu pracovat, přičemž v každém roce vydělám důchod Y, v penzi (bez výdělku) tedy budu L-P let, spotřeba v jednom roce: C = (Y*P + W)/L. Jednorázová změna Y a YD tedy ovlivní C v daném roce nepatrně. Předpokladem této teorie tedy je, že budu mít celý život stejnou spotřebu a důchod jen z pracovní činnosti. Zároveň se zde nepočítá s výnosy z úspor a se zanecháním dědictví (vše spotřebuji). Grafickým znázorněním je „hrb“ z toho důvodu, že příjmy dosahují maxima v produktivním věku, který financuje stále stejnou spotřebu po celý život.
Teorie permanentního důchodu říká, že spotřebitel mění svou C, pokud je změna YD trvalá. V krátkém období často netuší, o jakou změnu se jedná, při zvýšení YD může být opatrný a zvýšit C jen nepatrně, při poklesu YD naopak může panikařit a snížit C velmi. Krátkodobě může tedy C kolísat, dlouhodobě je stálá.
Teorie investic se zabývá tím, kolik by měly firmy investovat. Jejich příjem z mezního produktu kapitálu by měl odpovídat mezním nákladům na kapitál. Náklady na kapitál (opotřebení kapitálu) určují, že investice se musí zaplatit a r je reálná úroková míra, zde jako náklad obětované příležitosti. Rostou-li I, musí firmy zpravidla rozšiřovat i počet zaměstnanců (L) a další faktory (materiál). Porovnávají tak MR a MC (kdy v MC jsou zahrnuty i náklady obětované p.). Optimální zásoba kapitálu je potom taková, kdy se MR a MC rovnají. Na agregátní úrovni platí, že velikost I závisí na velikosti HDP, roste-li HDP, musí růst I. Tomu se říká model akcelerátoru. Součet produkce jednotlivých firem, kdy platí MR = MC, dá HDP, kapitálovou zásobu si pro dané množství označme K* (optimální kap. zásoba) a HDP jako Y*. I vyžadují delší čas (postavit budovu, pořídit stroj chvíli trvá). Optimálního množství kapitálu je tedy dosahováno postupně. I = ε * (K*t - K*t-1), ε v intervalu (0, 1). Tomu se říká model flexibilního akcelerátoru. Na agregátní úrovni: I = v * ΔY. Fiskální politika může I ovlivnit (růst G a vytěsňovací efekt, změny daní a úrokové míry). Tobinovo q je jednoduchý ukazatel, kdy se firmě vyplatí investovat. Konkrétně tedy podíl tržní hodnoty firmy a reprodukčních nákladů firmy. Jen pokud je hodnota akcií firmy vyšší než hodnota aktiv, které firma má, tak se investice vyplatí.