Seminární práce: Bytová politika - stav, problémy, cíle

I. Stav v oblasti, kterou řeší daná politika

V období po druhé světové válce do r. 1989 byla bytová politika realizována v prostředí centralisticky řízeného státu, její úloha byla zúžena především na novou výstavbu, v níž se investorsky angažoval stát. Až na výjimky se jednalo o výstavbu vícepodlažních objektů. Paternalistický přístup státu dal vzniknout deformovanému pohledu na bydlení a nevytvářel v obyvatelstvu motivaci k zajištění vlastního bydlení….

Období od roku 1990 do r. 2001 mělo převážně transformační charakter. Koncepce bytové politiky a její realizace byla rozdělena do dvou fází. První etapa obsahovala i změny v systémové oblasti. Projevilo se to zejména v odstraňování administrativně přídělového bytového systému, který vychází z myšlenky, že pociťovaný deficit bytů může být odstraněn pouze jejich přidělováním a další výstavbou. Opírá se také o myšlenku sociální spravedlnosti, která je povinna zajistit všem svým členům bydlení na standardní úrovni, až k postupnému pokládání základů systému tržně orientovaného, který zase naopak vychází ze skutečnosti, že byt je ryze soukromý statek, byty jsou zbožím a rozdělují se na základě cen, nabídky a poptávky, přičemž cenou se rozumí cena domů, cena bytů při koupi do vlastnictví a cena nájemného. Tyto systémové změny proběhly zejména v letech 1991 - 1993. Bohužel ani tato převážně neoliberální koncepce nebyla příliš šťastná, byla poznamenána celkově zúženým pohledem na oblast bydlení, který způsobil, že odstranění prvků administrativně - přídělového bytového systému nebylo včas následováno vytvářením nových podpůrných opatření zajišťujících dostupnost bydlení všem sociálním vrstvám. Dále došlo poprvé k zvýšení nájemného. V roce 1993 byl schválen zákon o stavebním spoření, který otevírá možnosti řešit bytové potřeby a údržbu všem fyzickým i právnickým osobám, které splnily stanovené podmínky. A také byla schválena koncepce regulace nájemného do r. 2000. Dalším krokem byl převod doposud státního bytového fondu do vlastnictví obcí. ( Bytovým fondem se myslí všechny byty ve státě. Ty se skládají z bytů trvale nebo dočasně obydlených a z bytů z různých důvodů neobydlených). Obce tak mohly samy rozhodnout, které byty si ponechají a které prodají do vlastnictví jejich uživatelům atd. Avšak do vlastnictví obcí tak byl převáděn hluboce ztrátový a mnohdy zdevastovaný bytový fond. Jelikož obce neměly prostředky na nápravu, vedlo je to ke snaze bytový fond zprivatizovat. Ovšem jen málo vlastníků má finanční prostředky k údržbě nebo opravě a tak hrozí prohlubování zanedbané údržby privatizovaného bytového fondu. S touto koncepcí došlo ještě k dalším nezamýšleným chybám např. v oblasti družstevního bydlení nebo podnikových bytů. V r. 1997 byl přijat Poslaneckou sněmovnou koncept nazvaný “Záměry a opatření vlády v oblasti bydlení”. V konceptu byl kladen důraz na samoregulační funkci trhu, ale doba ukázala, že tyto záměry byly vládou přeceněny a tak došlo ke snížení účinnosti jednotlivých navrhovaných opatření.

Bydlení, jeho dostupnost a kvalita je jednou z nejdůležitějších hodnot. Pro většinu domácností představuje nejvýznamnější životní investici. Podle posledního prohlášení vlády nelze tuto hodnotu přenechat jen živelnému působení trhu. “Zabezpečení bydlení je zájmem veřejným i soukromým. Trh s byty musí být proto trhem státem usměrňovaným. Politika bydlení bude vycházet z povinnosti státu učinit vše pro zabezpečení dostupného a přijatelného bydlení pro všechny občany.”