Seminární práce: Stát a formy státoprávního uspořádání

1 K POJMU A POJETÍ STÁTU

Nazýval-li již Aristoteles člověka tvorem společenským (zoon politikon), upozorňoval tím především na jeho seberealizaci ve společnosti prostřednictvím organizovaných institucí určitého druhu. A to těch, pro něž je typický veřejně zájmový charakter jejich působení. Má-li však být povaha tohoto působení ve vztahu k celé společnosti univerzální, měla by taková instituce mít specifickou podobu, vliv a měla by vyvíjet tomu odpovídající činnost. Jedním z rysů této specifikace je zejména všeobecný nutně mediační charakter takové instituce, pod nímž se obvykle rozumí zajišťování srovnatelných podmínek pro seberealizaci jednotlivců a pro vytváření stavu obecného dobra ve společnosti. Tato zprostředkující funkce současně předpokládá nejen schopnost tvorby (někdy také akceptace) všeobecně závazných pravidel chování, ale také schopnost zajistit jejich realizaci. Institucí, která tyto podmínky splňuje - totiž, že je univerzální, že vytváří všeobecně závazná pravidla chování a že prosazuje jejich dodržování -, byl a je stát.
Stát vznikl v takové fázi vytváření společnosti, v níž již nestačila organizace a vztahy omezené jen na uskupení lidí (rodiny, rodu) s dovnitř orientovaným řádem (pravidly chování) - tedy organizace a vztahy předstátní rodové společnosti (podrobněji viz Holländer 1995). Prohlubující a rozšiřující se veřejný charakter vztahů mezi lidmi přinášel požadavky na takovou jejich obecnou (nadrodovou) úpravu, která se týkala společenských poměrů na území, na němž byl subjekt takové úpravy schopen ji nejen uplatňovat, ale také ji vynucovat vůči všem. Subjektem této omnipotence je stát; prostředkem pak právo, tj. souhrn pravidel chování, které stát stanoví a které je svou mocí také schopen vynutit.