Světová diplomacie procházela v různých částech světa různým vývojem podle místních tradic, náboženství, ekonomických možností a v neposlední řadě v rámci sociálně - společenského nastavení společnosti. Diplomacie starověkého Egypta, starověkého Říma, středověká diplomacie či diplomacie asijských titánů (staré Číny, Indie) měla vždy jeden společný jmenovatel - touha, popřípadě nutnost se dohodnout se svými sousedy na pravidlech hry. Bez diplomacie by neexistovala civilizace, pokud tedy nepovažujeme za civilizaci jednotlivé divoké tlupy s diplomacií jednotného dřevěného kyje a rázného švihu do hlavy protivníka. Diplomacie fungovala (a stále funguje) jako virtuální styčná plocha mezi dvěma subjekty. V dávném temnu počátků diplomacie fungovala jako virtuální válečný nástroj primitivního vyjednávání mezi protivníky. Tvrdím, že diplomacie vzešla z válek aby ve své ideální formě válkám zabraňovala. Diplomacie tak začala předcházet vzájemným bezhlavým smrtícím úderům mezi protivníky. Nelítostný boj je více či méně sofistikovaně nahrazován oboustranně výhodným vyjednáváním. Diplomacie ve svém zrodu plnila funkci otupování hrotů kopí a ostří mečů a vyvinula se až do dnešní relativně kultivované podoby.