Seminární práce: Vídeňský kongres - Pod taktovkou kancléře Metternicha

3. Úvod

„Každý ‚světový pořádek‘ vyjadřuje touhu po stálosti…
V každém novém století trvanlivost mezinárodních systémů
zkrachovala. Pořádek vzešlý z míru vestfálského přetrval sto
padesát let, mezinárodní systém vzešlý z vídeňského kongresu se
udržel sto let, mezinárodní pořádek charakterizovaný studenou
válkou skončil po čtyřiceti letech. (…) Kdykoliv změní svou
povahu mezinárodní systém, přichází období zmatků.“
(Henry Kissinger, Umění diplomacie, s. 843)

Světová diplomacie procházela v různých částech světa různým vývojem podle místních tradic, náboženství, ekonomických možností a v neposlední řadě v rámci sociálně - společenského nastavení společnosti. Diplomacie starověkého Egypta, starověkého Říma, středověká diplomacie či diplomacie asijských titánů (staré Číny, Indie) měla vždy jeden společný jmenovatel - touha, popřípadě nutnost se dohodnout se svými sousedy na pravidlech hry. Bez diplomacie by neexistovala civilizace, pokud tedy nepovažujeme za civilizaci jednotlivé divoké tlupy s diplomacií jednotného dřevěného kyje a rázného švihu do hlavy protivníka. Diplomacie fungovala (a stále funguje) jako virtuální styčná plocha mezi dvěma subjekty. V dávném temnu počátků diplomacie fungovala jako virtuální válečný nástroj primitivního vyjednávání mezi protivníky. Tvrdím, že diplomacie vzešla z válek aby ve své ideální formě válkám zabraňovala. Diplomacie tak začala předcházet vzájemným bezhlavým smrtícím úderům mezi protivníky. Nelítostný boj je více či méně sofistikovaně nahrazován oboustranně výhodným vyjednáváním. Diplomacie ve svém zrodu plnila funkci otupování hrotů kopí a ostří mečů a vyvinula se až do dnešní relativně kultivované podoby.


Vídeňský kongres se stal zlomovým bodem v dějinách diplomacie. Tento diplomatický akt (můžeme-li tedy nazývat aktem něco, co trvalo téměř celý jeden rok) sesbíral veškerou dosavadní zkušenost Evropanů od konců Římského Impéria a zastřešil touhu celé kulturní části Evropy po takovém uspořádání, které by vymezilo další podobné (před) Napoleonské války přinejmenším do ilegality. Vyčerpaná Evropa začala jednotně volat po změnách a po jasných pravidlech hry, které by nahradily chaos a nejistotu z revolučních excesů z doby po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. Stala se do té doby věc nevídaná - Vídeňský kongres definitivně ukončil desetiletí napoleonských válek a na celých dalších devadesát devět let zamezil vzniku celoevropského ozbrojeného konfliktu. Proto považuji vídeňský kongres za zcela mimořádný v přínosu do dějin diplomacie. I přes nesporný úspěch však nebylo vše zcela ideální. Po Vídeňském kongresu se ponapoleonská Evropa zdála konsolidovaná, přesto ale jizvy, které na tváři Evropy zůstaly, se i přes veškerou snahu evropských velmocí nepodařilo plně zacelit. Důvodem byl myšlenkový náboj, který Evropě revoluční Francie a Napoleon společně zanechali. Široký ohlas francouzské revoluce mezi obyvatelstvem jednotlivých evropských států a to, že se na téměř dvacet let Evropa proměnila v jedno velké bojiště, zapříčinilo, že ani při nejlepší vůli nemohlo dojít k plnohodnotnému návratu před rok 1789. Evropa byla neklidná a to se odráželo ve vnitropolitické situaci i zahraniční politice jednotlivých zemí.