Pět kandidátských států střední a východní Evropy (ČR, Estonsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko) a Kypr byly zařazeny na Lucemburském summitu Evropské rady v prosinci 1997 do skupiny zemí tzv. první vlny rozšíření. Téma uspořádání přístupových jednání se ukázalo jako velice citlivá záležitost a Evropská rada byla nucena postupovat velmi obezřetně v zájmu pokračování nastoupeného procesu budování jednotné Evropy. V této souvislosti naznačila kandidátským státům, že rozšiřování je komplexní a pokračující proces, který se bude odehrávat po etapách. Každý z kandidátských států bude přitom postupovat svým vlastním tempem, závislým na stupni jeho připravenosti podle naplňování kodaňských politických kritérií, ale i ekonomických nároků a požadavků kladených na splňování závazků vyplývajících ze členství. V březnu 1998 byly se zeměmi první vlny zahájeny rozhovory o přistoupení k Evropské unii. Do poloviny roku 1999 byly formálně skončeny bilaterální negociace (screening) o všech 31 kapitolách pokrývajících celou oblast acquis communautaire. V únoru 2000 pak odstartoval tzv. up-date screening, jehož podstatou bylo „zrentgenování“ legislativy ES přijaté v roce 1999. Probíhal zjednodušenou, písemnou formou. Kandidátské země byly kromě toho požádány, aby pro všechny kapitoly, které byly otevřeny do 1. ledna 2000, vypracovaly dodatečné zprávy o schopnosti převzít nové acquis a o potenciálních problémech, které by se v této souvislosti mohly vyskytnout. Ačkoli zasedání Evropské rady v Helsinkách zrušilo rozdělení kandidátských států na země první a druhé vlny, ráda bych se dále věnovala tzv. lucemburské skupině států, tedy státům, se kterými byly negociace zahájeny v první vlně. A to nejen z důvodu jejich relativní geografické blízkosti, ale i kvůli historickým a politickým vazbám většiny z nich i vyššímu stupni ekonomické vyspělosti a podobnému pokroku při naplňování principu hospodářské a sociální soudržnosti.