Nejen společná historie, geografická poloha a těsné kontakty středoevropských disidentů, kteří se po revoluci v roce 1989 dostali do vedoucích politických funkcí, ale i totožné cíle (vybudování demokracie a transformace ekonomiky), jež byly proklamovány, jednoznačně předurčovaly regionální spolupráci Československa, Maďarska a Polska. Důvody, které hovořily ve prospěch spolupráce, lze rozčlenit z několika hledisek: A/ Důvody vnitropolitické Všechny tři země se fakticky nacházely ve stejné vnitropolitické situaci. Po svržení komunistických režimů naráželo prosazování demokratických změn ve všech zemích na obdobné problémy. Odstranění vedoucí úlohy komunistických stran ve společnosti ještě automaticky neznamenalo vytvoření demokratického systému. Vzájemná informovanost o politických změnách a předávání si zkušeností z demokratizace politického života byla jednou z vhodných platforem pro navázání spolupráce.
B/ Důvody zahraničně politické Alfou a omegou zahraniční politiky všech tří zemí bylo úsilí o vymanění se z vlivu sovětské (respektive ruské) zahraniční politiky. Jejich společná zahraničně politická orientace na západní Evropu a její bezpečnostní a ekonomické systémy byla přirozená a pochopitelná. S heslem návratu do Evropy šly do parlamentních voleb všechny nové demokratické subjekty a naplnění tohoto volebního slibu bylo, je a bude důležitým katalyzátorem dalšího vnitropolitického vývoje jednotlivých středoevropských zemí. C/ Důvody bezpečnostní Sloučení Německa a následující rozpad komunistického bloku ukončil vleklou studenou válku a fakticky znamenal i konec bipolárního dělení světa. Z pohledu středoevropských zemí neexistovaly důvody pro další existenci politicko-vojenského bloku — Varšavské smlouvy — pod faktickou dominací Sovětského svazu. Otázky bezpečnosti středoevropských zemí však musely být řešeny, protože nejasná vnitropolitická situace v Sovětském svazu (či pozdějším Rusku) a začínající konflikt na Balkáně se mohly bezprostředně dotknout i situace v srdci Evropy.