„Pád civilizací je nejpozoruhodnějším a zároveň nejzáhadnějším fenoménem dějin.“1 Takto začíná Arthur de Gobineau svoje nechvalně proslulé dílo Essai sur l´inégalité des races humaines z let 1853 až 1855. Francouzský spisovatel a diplomat navázal na Montesquieuovy a Gibbonovy úvahy o příčinách zhroucení velkých říší, především starověkého Říma, jehož duch se v devatenáctém století stále vznášel nad Evropou jako nenaplněná výzva hodná následování. Teprve hekatomby první a druhé světové války - zdá se - definitivně vyléčily starý kontinent ze snu trvajícího půldruhého tisíce let o zašlé slávě jediného Impéria a přesvědčily jej, že „La guerre est finie“. Gobineau je fascinován zánikem, jeho dílo není jako studie předchůdců pouze o konci jediné civilizace, ale o konci světa jako takového. V tomto smyslu je Arthur de Gobineau dosud neuznaným předchůdcem Herberta George Wellse (do jeho čtyřicátého roku života) na straně jedné a Oswalda Spenglera i Francise Fukuyamy na straně druhé. Arthur de Gobineau dokonce pokládá vědomí smrti civilizace za znak modernity: My moderní lidé jsme prvními, kteří vědí, že jejich kultura jednou zmizí z povrchu zemského.2 Arthur de Gobineau považuje otázku zrodu civilizace za neproblematickou; pokud k ní dojde, nikdo se nad ní nepozastaví, vysvětluje se svou vlastní existencí a úspěchem.3 Co je podle Gobineaua skutečně pozoruhodné, je její selhání a pád.