Teorie se dlouho opírala o názory z 80. let 19. století, a to především o teorii pozitivistické historiografie navazující na německého historika Leopolda Rankeho (L. von Ranke, 1795-1886, prof. Dějin na univ,. V Berlíně, zakladatel tzv. Rankovy, resp. Německé historické školy, která kladla důraz na přesnou pramennou kritiku a důslednou empiričnost. Významnou úlohu v historickém vývoji přisuzovala státu. Hl. Dílo Rankeovo německé dějiny v období reformace, I když se mu přičítá důraz na vysvětlují poznámiku pod čqrou, ve skutečnosti prosazoval, že čtenáře přesvědčí jedině dobře vyprávěný příběh). U nás i jinde ji zpopularizovala hlavně příručka Bernheimova (1889) - tehdy se vycházelo z mnohem menšího množství pramenů než má historik k dispozici dnes. Ve vědě posledního půlstoletí probíhá základní proces, charakterizovaný mimo jiné změnou intuitivních v exaktnější logické postupy, řada oborů, prošla změnou, osvojila si metodu a terminologii. I9 společensko vědní discipliny, které jsou trochu pozadu, již obecnou teorii pramene opouštějí, zejména je zapotřebí vytvořit novou klasifikaci (osvojili si archeologové ad.) (Ernst Bernheim, 1850-1942, prof.l na univ. V Berlíně a Greifswaldu, zabýval se politickiýjmi a kulturními dějinami středověku a vysokoškolskou pedagogikouDílo učebnicde historické Metody (Lehrbuch der historischen Metode), patří k základním dílům historiografie klasického historismu.).