Makroekonomii můžeme definovat jako součást ekonomie, která studuje chování národního hospodářství jako celku. Zabývá se zkoumáním celkové úrovně produkce či makroekonomického výstupu, zaměstnanosti a nezaměstnanosti, vývoje cenové hladiny a zahraničněekonomickými vztahy země. Makroekonomie odráží vývoj ekonomiky prostřednictvím veličin, které jsou označovány jako makroekonomické agregáty.
1.2. Přístupy k makroekonomii
1.2.1. - Neoklasický či monetaristický přístup Monetarismus či šířeji neoklasická makroekonomie vychází z představy, že tržní mechanismus disponuje dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet ekonomický systém bez negativních dopadů do stavu rovnováhy. Vývoj ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které generuje jsou zpravidla označovány jako přirozené. Pokud je vývoj ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od přirozených, což je chápáno jako negativní vliv, protože státní zásahy mají povahu destabilizujících šoků vychylujících ekonomický systém z rovnováhy. Protože se tento směr ve svých východiscích v oblasti teorie i hospodářsko-politických doporučení navrací k tradičním názorům a zdůrazňuje význam tradičních hodnot kapitalismu, bývá označován též jako nový konzervatismus či neokonzervatismus. V ekonomii pak mluvíme o neokonzervativní ekonomii, kam bývá zařazován monetarismus (M. Friedman), nová klasická makroekonomie (R. Lucas), teorie veřejné volby (J. Buchanan) či ekonomie strany nabídky (A. Laffer). Charakteristické pro tento model je orientace na boj s inflací, důraz na samoregulační tržní mechanismy a postupné odstraňování některých nástrojů přímého zasahování do ekonomiky.