1.Pojem ústavního práva. Nejstarším zdrojem práva je právo římské - převážně právo soukromé (upravuje vztahy úředníků , které jsou ve stejném postavení).Počátkem nadřazenosti a nerovnosti je veřejné právo, které upravuje vztahy veřejného zájmu (bezpečnost dopravy, boj s kriminalitou, vnitřní a vnější obrana republiky, ochrana před živelnými katastrofami, povinná školní docházka,...). Ústavní právo figuruje na prvním místě. Vychází z toho, že účastníci nejsou v rovném postavení. Existují složky (ústavní soud, parlament, prezident), které brání koncentraci moci do rukou jedné osoby, zabraňují totalitarismu. Ústavní právo reguluje a upravuje společenské vztahy. Česká republika má kontinentální styl práva, tzn. je v zásadě psané (normované). Navazuje na tradici středoevropského právního stylu, je ovlivněn rakousko-uherským normatismem a pozitivismem (přeceňují se psaná pravidla - texty, kodexy, zákoníky). Soudci poté jednotlivé případy porovnávají a konfrontují s texty - je-li to nebo není špatné. České právo je tedy psané, normované a toto se týká i ústavního práva. 2.Předmět ústavního práva.
Předmětem ústavního práva jsou určité principy a druhy vztahů ve společnosti a společenských institucí.Tyto vztahy jsou zpravidla obsaženy v normativních či jiných pramenech psaných i nepsaných a tvoří tak hmotněprávní základ ústavního práva. Tento hmotněprávní základ se pak zpravidla ztotožňuje s tím, co tvoří předmět úpravy ústavy jako stěžejního formálního zdroje ústavního práva.