Poznámky: Instituce Evropské unie - výpisky

1. Úvod do problematiky evropských institucí, specifika EU, evropské právo - úvodní pojmy

Rozeznáváme celkem tři zdroje evropského práva
Primární právo
• První a nejdůležitější je tzv. primární právo chápané jako ústavní právo Společenství. Všechna činnost Společenství musí vycházet z cílů a úkolů definovaných v primárním právu. Primární právo nejen určuje charakter a cíle Společenství, ale ohraničuje také veškerou činnost jeho orgánů.
• Za zdroje primárního práva Společenství považujeme především zakládající smlouvy. Kromě Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO), Smlouvy o Evropském společenství atomové energie (EURATOM) a Smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) patří do skupiny ústavních textů také Slučovací smlouva, Jednotný evropský akt a dokumenty ošetřující dílčí změny. Příkladem těchto pozměňujících textů může být První a Druhá rozpočtová smlouva, nebo akt doplňující závazek o uskutečnění přímých voleb do Evropského parlamentu. Nedílnou součástí primárního práva jsou také dohody o rozšíření Společenství, které mimo jiné upravují poměry hlasů v Radě, počet poslanců v Evropském parlamentu a zvýšený počet členů Komise.

Sekundární právo
• Druhým zdrojem evropského práva je právo sekundární, které je odvozeno od ústavního práva a zahrnuje veškeré aktivity Společenství.
• Druhou částí tvořící právní systém Unie je právo sekundární, čili právo odvozené z práva primárního. Sekundární právo je tvořeno akty orgánů Společenství, přičemž je odkázáno na mantinely vytvořené primárním právem. Sekundární právo má několik forem odlišných především svou závazností pro účastníky negociačního procesu. Komise a Rada mohou volit celkem z pěti různých úprav legislativy, přičemž v některých oblastech je v primárním právu zmíněna výslovná povinnost použít konkrétní formy. Škála legislativních nástrojů je v primárním právu popsána následovně: “...ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, činí rozhodnutí a dávají doporučení nebo posudky. Nařízení má obecnou platnost. Je závazné po všech stránkách a platí přímo v každém členském státě. Směrnice zavazuje každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává orgánům vnitrostátním. Rozhodnutí je závazné po všech stránkách pro toho, kdo je v něm jmenován. Doporučení a posudky nejsou závazné.”