1. Úvod Idea vzniku formální evropské ústavy se objevuje na evropské scéně opakovaně již od počátku 50. let, kdy se započal vývoj evropské integrace. Nedostatek společenské i politické vůle však realizaci dané myšlenky v minulosti neumožnil. Domnívám se, že Smlouva o Ústavě pro Evropu,1 jež je předmětem této práce, má být nejen zhmotněním myšlenky o formální evropské ústavě, ale má být i odpovědí na otázky, s nimiž se v současnosti Evropská unie potýká. V roce 2001 byla v Laekenu přijata Deklarace o budoucnosti Evropské unie (dále jen EU). Laekenská deklarace označuje evropskou integraci za zdařilý projekt, nicméně poukazuje na fakt, že pro další úspěšný vývoj evropské integrace je nutno EU reformovat. Podle Laekenské deklarace je nezbytné, aby EU byla více demokratická, transparentní a efektivní. Zároveň deklarace vymezuje tři zásadní úkoly, s nimiž se má EU v budoucnu potýkat. Mezi tyto úkoly patří : - přiblížení EU evropským občanům, - zorganizování politiky v EU, zejména po jejím rozšíření, - učinění z EU stabilizační faktor v multipolárním světě. Řešením daných otázek se měl zabývat Konvent zástupců, jehož vznik předpokládala již zmíněná Laekenská deklarace. V průběhu jednání Konventu byl vypracován dokument, který byl nazván Návrhem Smlouvy o Ústavě pro Evropu, a tento Návrh byl následně podroben revizi v průběhu mezivládní konference. Z výše uvedeného procesu je patrné, že výsledný dokument - Smlouva o Ústavě pro Evropu - je nejen odrazem širokého názorového spektra, ale i kompromisem vzniklým na základě jednání zástupců vlád jednotlivých členských zemí Evropské unie. SÚ se snaží odpovědět na otázky zadané v Laekenu a tím také vymezit další směřování EU.