Studijní materiál: Státní památková péče v Rakousku a ČSR v 19. a první polovině 20. století
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:92,3 %
- Typ:Studijní materiál
- Univerzita:Slezská univerzita v Opavě
- Fakulta:Obchodně-podnikatelská fakulta
- Kategorie:Umění
- Podkategorie:Kultura
- Předmět:Památková péče
- Autor:agata.kucova
- Ročník:1. ročník
- Rozsah A4:24 strán
- Zobrazeno:1 669 x
- Stažené:1 x
- Velikost:0,1 MB
- Formát a přípona:MS Office Word (.docx)
- Jazyk:český
- ID projektu:6034
- Poslední úprava:29.06.2015
Období Rakouska - Uherska
Za první legislativní opatření na ochranu památek v Českých zemích (které byly do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska) bylo císařské rozhodnutí z 31. prosince 1850, kterým byly dány stavební památky pod ochranu státu a ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Císařské rozhodnutí dále ukládalo zřídit Centrální komisi pro výzkum a zachování stavitelských památek. Působila nejen jako byrokratický orgán, ale i jako vědecký institut.
Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek se sídlem ve Vídni prvně zasedala 10. ledna 1853. Její působnost se vztahovala i na české země. Při centrální komisi působili konzervátoři. Jejich úkolem bylo pořizovat soupis památek a upozorňovat na všechny okolnosti, které by ohrožovaly ochranu stavebních památek. Při opravách těchto památek bylo nutné si vyžádat vyjádření Komise. Náklady na opravu nesli majitelé, u státních budov to byla ministerstva, do jejichž resortu památky náležely. Pro Čechy bylo jmenováno 14 konzervátorů, pro Moravu jeden. Centrální komise založila ihned i archiv plánů stavebních památek. Úkolem této instituce bylo rovněž pozitivně působit na veřejnost i církev, aby památky ochraňovali. Roku 1859 byla Centrální komise přičleněna k ministerstvu kultury a vyučování.
V roce 1873 byla komise přejmenována na Centrální komisi pro péči o památky a její zájem rozšířen i na památky movité. Za památky se považovaly věci či stavby pocházející minimálně z 18. století (či starší). Komise neměla nařizovací pravomoc, protože zatím neexistoval památkový zákon. Ten byl připravován od roku 1891 z podnětu prezidenta Centrální komise barona Josefa Alexandra Helferta. V Uherské části monarchie byl památkový zákon schválen již od roku 1881.
Ve druhé polovině 19. století docházelo k rozsáhlým restaurátorským pracím na významných středověkých památkách. Jednalo se například o celkovou obnovu hradu Karlštejn v letech 1887 - 1897, restauraci a dostavbu chrámu sv. Víta na Pražském hradě, jež započala roku 1873, či restauraci Prašné brány v Praze a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Vedením většiny prací byl pověřen architekt Josef Mocker, hlavní představitel puristické metody u nás.
Za první legislativní opatření na ochranu památek v Českých zemích (které byly do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska) bylo císařské rozhodnutí z 31. prosince 1850, kterým byly dány stavební památky pod ochranu státu a ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Císařské rozhodnutí dále ukládalo zřídit Centrální komisi pro výzkum a zachování stavitelských památek. Působila nejen jako byrokratický orgán, ale i jako vědecký institut.
Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek se sídlem ve Vídni prvně zasedala 10. ledna 1853. Její působnost se vztahovala i na české země. Při centrální komisi působili konzervátoři. Jejich úkolem bylo pořizovat soupis památek a upozorňovat na všechny okolnosti, které by ohrožovaly ochranu stavebních památek. Při opravách těchto památek bylo nutné si vyžádat vyjádření Komise. Náklady na opravu nesli majitelé, u státních budov to byla ministerstva, do jejichž resortu památky náležely. Pro Čechy bylo jmenováno 14 konzervátorů, pro Moravu jeden. Centrální komise založila ihned i archiv plánů stavebních památek. Úkolem této instituce bylo rovněž pozitivně působit na veřejnost i církev, aby památky ochraňovali. Roku 1859 byla Centrální komise přičleněna k ministerstvu kultury a vyučování.
V roce 1873 byla komise přejmenována na Centrální komisi pro péči o památky a její zájem rozšířen i na památky movité. Za památky se považovaly věci či stavby pocházející minimálně z 18. století (či starší). Komise neměla nařizovací pravomoc, protože zatím neexistoval památkový zákon. Ten byl připravován od roku 1891 z podnětu prezidenta Centrální komise barona Josefa Alexandra Helferta. V Uherské části monarchie byl památkový zákon schválen již od roku 1881.
Ve druhé polovině 19. století docházelo k rozsáhlým restaurátorským pracím na významných středověkých památkách. Jednalo se například o celkovou obnovu hradu Karlštejn v letech 1887 - 1897, restauraci a dostavbu chrámu sv. Víta na Pražském hradě, jež započala roku 1873, či restauraci Prašné brány v Praze a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Vedením většiny prací byl pověřen architekt Josef Mocker, hlavní představitel puristické metody u nás.