Nejstarší řečtí filosofové se etikou pravděpodobně vůbec nezabývali a soustřeďovali se především na problematiku přírodní filosofie. Zdá se, že prvním řeckým filosofem, který přemýšlel a psal o etice, byl Pýthagorás. Pýthagorova mravouka byla silně náboženská, Pýthagorovi stoupenci se soustřeďovali ve skupinách. kde praktikovali náboženský život. Jejich nejdůležitější etickou myšlenkou bylo následování Boha a připodobňování se jemu. Mravní jednání Pýthagorovo a jeho stoupenců bylo nemyslitelné bez vztahu k Božstvu, pří čemž jejich pojem Boha byl v podstatě monoteistický. Jinak však je o pythagorejcích známo, že proti polyteistickému soudobému řeckému náboženství sami nijak nepřátelsky nevystupovali, Podstatnou úlohou člověka byla podle nich očista a zdokonalování duše spočívající v nábožensko-asketickém způsobu života. Věřili rovněž v praexistenci lidských duší, které se postupně převtělují. Svůj názor o číslech, jako bytnostech věcí aplikovali i na etiku: definovali ctnosti jako určité druhy čísel a podstatu ctností viděli v harmonii. Byli přesvědčeni, že po smrti se duše z těla vrací do netělesného bytí (je-li toho hodná) anebo přechází do jiných těl. Z toho vyplývala skutečnost, že pythagorejská morálka byla silně orientována na zásvětnou stránku života.