Řadí se mezi jeden z Platonových Dialogu o kráse. Vystupují zde dvě postavy Sokrates a namyšlený Hippias. Hippias přichází do Athén jako vyslanec a povídá Sokratovi, jak to chodí s jeho soukromým i veřejným životem. A dále se dostanou k tomu, že Hippias tvrdí, o slavných mudrcích, jako byl například Bias, že znali nejvíce ve své době. Na což mu Sokrates řekne, že dobře tvrdí, že umění udělalo pokrok, že v dnešní době dokážou spojovat veřejný svět se světem soukromým. Hippias se chvástá tím, jak vydělává peníze za učení moudrosti a při rozhovoru se Sokratem se dostanou k tomu, že v Lakedaimonu si nic nevydělal. A Sokrates se ho začne vyptávat proč? A nakonec přijdou na to, že se tam za učení vůbec nic neplatí. Hippias říká, že je jeden z nejmoudřejších, ale nakonec mu to Sokrates vyvrátí Pak do dialogu Sokrates “zapojí třetí osobu “. A Sokrates chce od Hippiase znát odpovět na to, co je samo krásno? A na to mu Hippias odpoví, že krásno je to, co je krásné je to krásná dívka, krásná klisna.To je však rozbito Sokratovým přirovnáním krásné dívky k bohyni, takže dívka je vlastně ošklivá. Dále Hippias řekne, že krásno je to čím se všechny ostatní věci ozdobují čím myslí zlato. A tento názor mu Sokrates opět vyvrací. Další Hippiův argument je to, že krásné je být bohat, zdráv a ctěn, dožít se stáří svých rodičů a krásně je pohřbít a sám mít krásný pohřeb. Na této jeho myšlence je vidět, jak Hippias touží po bohatství.