Pod tímto jménem se proslavil Francois – Marie Arouet, jeden z vůdčích duchů francouzského osvícenství.
Byl to básník, prozaik, dramatik, historik a filozof. Měl břitký jazyk i břitké pero, které mu už na počátku literární dráhy vyneslo vězení, vyhoštění a nucený pobyt v Anglii. Za života byl zprvu ceněn především jako básník, i když ani jeho národní epos Henriada, ani další básně nevybočují z rámce klasicistické poetiky. Také 27, ve své době úspěšných Voltairových tragédií, je dnes skoro úplně zapomenuto, snad s výjimkou Zairy. Dramatu lásky a žárlivosti za křižáckých válek ve středověku. Dodnes živé zůstaly především některé z 26 Voltairových filozofických povídek a románů např. Candide neboli optimismus nebo Zadig neboli osud.
Svou životní filozofii, jíž tak mohutně zapůsobil na současníky i potomky, Voltaire však vyslovil již předtím ve Filozofických listech a znovu v Rozpravě o mravech a duchu národů a v Rozpravě o snášenlivosti.
Byl především zastáncem rozumu a přirozeného náboženství založeného na morálce. Ostře se stavěl proti církvi a feudálním institucím, proti dogmatismu a fanatismu v jakékoli podobě. Věřil v lidský pokrok uskutečňovaný praktickou činorodostí.