Skripta: Klimatizace a průmyslová vzduchotechnika

1.1 Vývoj oboru

Úprava prostředí pro vytvoření tepelného komfortu i čistého ovzduší úzce souvisí s vývojem lidské civilizace. Již v období starověku, ale i později v novověku nalezneme ve stavbách a obydlích technická řešení větrání i tepelné a vlhkostní úpravy vnitřního ovzduší, i z dnešních hledisek, plně funkční.

Vývoj poznatků o hygieně člověka vedl k postupnému definování hygienických požadavků na kvalitu tepelného a vlhkostního mikroklimatu i čistoty ovzduší a na související problematiku větrání. Nucené větrání se uplatnilo nejprve v dolech, později byly nuceně větrány budovy nemocnic, divadel i průmyslových dílen. I když o škodlivinách vznikajících při různé pracovní činnosti psal již v roce 1700 italský lékař B. Ramazzini (1633 - 1714), teprve v roce 1859 byl vydán v Rakousko-Uhersku živnostenský zákon, který kromě jiného kladl majitelům živností zajistit větrání a čistotu pracoven. Dávka venkovního vzduchu v místnostech, kde pobývají lidé, byla stanovena Maxem von Pettenkoferem v roce 1877 [1.1] z podmínky, aby koncentrace oxidu uhličitého ve vnitřním vzduchu nepřekročila 0,1 obj. % (Pettenkoferovo číslo); odpovídající dávka vzduchu pro běžnou činnost tak činila přibližně 25 m3/h osobu. První českou práci z oboru větrání publikoval Jan Ev. rytíř Purkyně (vrchní inženýr odboru pro ústřední topení a větrání při První českomoravské továrně na stroje v Praze) "Topení a větrání obydlí lidských (1890)". V roce 1904 publikoval ve Vídni lékař Josef Rambousek, od roku 1907 soukromý docent na německé vysoké škole technické v Praze, spis "Luftverunreinigung und Ventilation mit Rücksicht auf Industrie und Gewerbe" - pravděpodobně první spis, pojednávající o znečištění ovzduší a větrání v průmyslu.