U mnoha lékarských diagnostických metod, používaných v klinické praxi i mimo ni, je lidský organismus soucástí elektrického obvodu a hraje v nem roli zdroje signálu. Chceme-li takto vznikající signál správne snímat, zaznamenávat a zpracovávat, musíme vedet co nejvíce o podstate jeho vzniku. Elektrické vlastnosti živých organismu a elektrické deje v nich probíhající lze pozorovat a zkoumat na úrovni:
• organismu jako celku • systému (kardiovaskulárního, nervového, trávicího, . . . ) • orgánu (srdce, mozku, . . . ) • tkáne (nervové, svalové, . . . ) • bunky (neuronu, motoneuronu, bunky srdecního svalu, . . . ) • bunecné membrány
Predevším na úrovni bunek, tkání a orgánu studuje elektrické deje v živých organismech specializovaný vední obor - elektrofyziologie. Na nižší úrovni využívá merení napetí a proudu u izolovaných bunek, extrahovaných z organismu. Dále využívá specializovaných metod záznamu rozložení elektrických potenciálu u tkání a orgánu, jako jsou elektrokardiografie, elektroencefalografie, elektromyografie apod. Tyto metody našly své uplatnení v bežné klinické praxi jako standardní diagnostické metody.