Za počátek betonového stavitelství je obvykle pokládáno období říše římské. Mostní konstrukce a konstrukce akvaduktů byly vytvářeny z kamenů s pojivem z vápenné malty s přísadou sopečného popele z Puzzolanu nebo trasu. Nebyl to sice beton v dnešním slova smyslu, jeho kvalita však byla vysoká, jak dokazují dodnes zachované zbytky betonových římských staveb. Po pádu římské říše nastal ve stavebnictví (a nejen zde) úpadek. Teprve koncem 18. století se začala znovu používat hydraulická malta a úroveň stavitelství v této oblasti se opět dostala tam, kde již byla před dvěma tisíciletími. Další vývoj však již byl poměrně rychlý Snad nejvýznamnější událostí v tomto smyslu byl vynález cementu v r. 1824. Vynález se přisuzuje zedníkovi Aspdinovi působícímu v hrabství Portland v Anglii - odtud též název „Portlandský cement"
Až do roku 1848 se beton používal pouze jako prostý, tj. bez výztuže. V tomto roce Francouz Lambot postavil betonový člun s kostrou z drátěné sítě. V roce 1861 vydal Francouz Coignet první knihu o betonu s popisem výroby nosníků, potrubí, kleneb apod. Od roku 1867 vyráběl francouzský zahradník Monier květináče vyztužené sítí a později desky, trouby a podobné produkty. Vyztužený beton si rovněž nechal patentovat.
I když první kniha o betonu byla vydána už v roce 1861, betonové konstrukce či prvky byly poměrně dlouho navrhovány bez výpočtů, pouze na základě citu a příp. zkušeností. Teorii o chování vyztuženého betonu vypracovali Coignet aTédesco (1894). Byl to vlastně základ pro pozdější teorii výpočtu podle dovolených namáhání. Dalším vývojem došlo ke změně názoru na chování betonu při zatížení, vypracována byla teorie únosnosti železobetonových prvků, spojená se jmény Dischinger, Leonhardt aj.