Každý lidský život jednou končí. I když mnohdy se s tím člověk smiřuje těžce, i když někdy smrt přijde nečekaně, lék na nesmrtelnost je pouze námětem sci-fi scénářů, nikoliv realitou. S tím, že jednou člověk zemře, se prostě musí počítat, neboť jak řekl již Erich Fromm „smrt je v životě opravdu jistotou“.
Během života člověk nabude majetek - ať již bydlení, výbavu domácnosti, automobil, elektroniku a nejrůznější další nemovitosti či movitosti. Je pak na každém, zda přenechá zákonu, aby se po jeho smrti s majetkem naložilo dle obecné dědické podloupnosti, nebo jestli se rozhodne pořídit závěť, ve které majetek sám rozdělí mezi dědice. I při závěti jsou zde různá omezení znemožňující zůstaviteli s majetkem nakládat úplně svévolně (např. nepominutelný dědic, zákonné důvody vydědění), avšak to už se trochu vymyká našemu tématu.
Podstatou dědického práva obecně je zachování jednou generací nabytého majetku a hodnot pro generaci další. Dědické právo se tak snaží zachovat majetek, který zůstavitel nabýval po celý život, pro jeho potomky. Lidské osudy jsou však nevyzpytatelné, a proto v souvislosti s autonomií vůle, která prostupuje naším současným občanským zákoníkem, si může zůstavitel sám během života určit, v určitých zákonem stanovených mantinelech, jak bude s jeho majetkem naloženo.